Léto se zpravidla vyznačuje „stojatými vodami“, a dokonce ani gastroscéna je příliš nerozvíří. Lehký ozvuk lze najít v tento čas maximálně v každoročních bulvárních titulcích o „smrtících cuketách“, které obsahovaly toxin kukurbitacin, vyznačující se – co se chuti a vůně týče – výraznou hořkostí, a jež si přesto nějaký nešťastník i přes nestravitelnost připravil a otrávil se. Na pořadu dne mohou pak ještě být smaženice z jedovatých hub s následným pumpováním žaludků či ceny smažáku a langošů ve stáncích v kempech a na koupalištích. Letos – co se týče smažáku – přibylo navíc rozhořčení nad jeho cenou po zavedení eura v Chorvatsku (je fakt možné, že někdo jezdí na Jadran na smažený sýr s hranolky a tatarkou?). Vzruch a následnou veřejnou debatu ovšem přinesly v letošní letní čas jiné dvě události.
Na jedno do UNESCO
Prý je součástí našeho národního DNA. Je zde historicky hluboce zakořeněné. A dokonce údajně nabízí příběh o hrdosti a uznání toho, co je pro zdejší lid charakteristické. O čem je řeč? O ničem menším než pití piva. Tuzemská pivní kultura se proto rozhodla nenechat toto národní bohatství ladem a udělat globální zářez: výrobci piva sdružení v Českém svazu pivovarů a sladoven hodlají usilovat o zápis na seznam tzv. nehmotného kulturního dědictví UNESCO se souslovím „jdeme na jedno“.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
