Na zlomáka

Vstávám před půl devátou. Jako překladatelka z angličtiny na volné noze sice nemám placenou dovolenou a stravenky, ale taky nemusím zaměstnávat budíka.

Už první protažení v posteli vyvolá bodnutí bolesti. Takže ta rozbolavělá záda po třiceti letech sezení u počítače vytáhla větší kalibr. Dobelhám se do obýváku dát pusu manželovi, který tam na pohovce spočívá zabořen v hoře polštářů a s noťasem na kolenou. Taky překladatel. Kvůli zádům se vzdal židle a stolu už před lety.

Při snídani mi začíná docházet, že budu muset diverzifikovat kariéru a „vstát od stolu“. Práce na noťasu vleže mi nevyhovuje, je mi z ní špatně od žaludku. I když se překládání nechci vzdát úplně, baví mě, pro rozhodnutí něčím ho proložit už je půda nakypřená. AI překladatelům funí za krk, honoráře naprosto neodpovídají výkonu a možná by bylo fajn zkusit i něco jiného. Záda to jen rozsekla. Připomínám si zlatou trojku svého kamaráda – že ideální práce má bavit, vynášet a něco se při ní člověk má naučit. Splnění aspoň jedné podmínky je nezbytností, aby to fungovalo.

V krizi do mě obvykle vjede manická energie, takže rychlý brainstorming. Kousek za domem máme hranici s Rakouskem. Co zkusit péči o seniory tam? Hned se pustím do průzkumu, najdu odpovídající dobročinnou organizaci v blízkém městě za hranicí a ukládám kontakt. Vtom na mě na naší lokální facebookové stránce vykoukne inzerát, že se hledá paní na úklid kousek za hranicí. Přemýšlím, co to zkusit nejdřív tak, udělat rekognoskaci terénu, oprášit němčinu? Opět následuje průzkum cen za úklid v Rakousku a učím se nové slovíčko – „Putzfrau“. Úklid nedopadne, chtějí větší úvazek, ale vlastně se mi trochu uleví a uvědomím si, že to moc ženu. Pak mě napadne zavolat kamarádce, která dělá v Praze na letišti v infostánku. Technicky by šlo jezdit tam třeba na dva dny v týdnu, mám tam kde přebývat. Kromě výplaty se zajímám, jestli se u práce – proboha – nesedí. Prý ne, i když je možné si odpočinout. A když už jsem v tom, rovnou poprosím o brainstorming přátele na Facebooku. Ozvy a nápady jsou takřka okamžité, ale za dvacet minut mi volá starší ze dvou sester a řekne mi, ať vyměním fotku, že na ní nevypadám dost repre. Dělá PR, ví, o čem mluví, omylem ale vymažu celý příspěvek a už nemám sílu vytvořit ho znova. Reakce přátel mě ale povzbudily.