Je rok 1987, sedím poněkud vytřeštěně, netuše, že za Sorosovy peníze, v konferenční místnosti středně velké americké univerzity na semináři sociologického departmentu. Sleduji prezentaci prací každého ze zdejších výzkumníků. Ne moc těm příšerným strukturálním modelům rozumím. Takže když šéf departmentu jednoho z prezentujících zastaví, že se mu něco na jednom z parametrů statistického modelu nezdá, a vrátí mu práci, aby parametr ověřil, jsem perplex. Přepočítat model bude znamenat tak osm až deset hodin práce počítače. Hlavně ale situace, kdy na konferenci docela renomovaného pracoviště někomu odeberete slovo, protože má MOŽNÁ někde chybu, je pro mě z komunistického Československa jako ocitnout se v kokpitu boeingu. Žádné omluvy, žádné „kdyby“ nebo „možná“. Prostě zkus to znovu, nebo to zkusí někdo jiný místo tebe, až s tím vyjdeš na veřejnost. Když jsem si představil, co by se dělo, kdybych takovou věc udělal třeba vedoucímu svého akademického pracoviště, měl jsem pocit, že nás od západního výzkumu dělí staletí.
Na anglosaskou rutinu povinné ověřitelnosti poznatků jsem si vzpomněl, když jsem na sociálních sítích zahlédl některá výstřednější vystoupení v Poslanecké sněmovně. Napadlo mě, zda by se povinnost ověřování neměla zavést právě tam.
Představme si, jak by například předsedající Pekarová Adamová zastavila prezentaci poslance Babiše, který svým vlastním bádáním zjistil, že ministrovi Síkelovi zůstala při nákupu zásobníků plynu „jednička“ (miliarda korun), a poslala jej tvrzení doložit. Nebo kdyby předsedající Karel Havlíček naopak zastavil projev Pekarové Adamové, když bilancovala výsledky pandemie, a poslal ji ověřit, zda u nás skutečně zemřelo přes 20 tisíc spoluobčanů.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
