K čertu s Napoleonem

Český sedlák od Labe toho mohl o Velké francouzské revoluci, následných válkách a politickém vzestupu vojáka jménem Napoleon Bonaparte vědět celkem dost. Kramářské písně sice nebyly přesné, spolehlivé ani extra rychlé, ale jejich interpreti, kteří senzace, tragédie i politické zpravodajství přinášeli, nakonec do vsi vždycky přijeli. A svému publiku události převyprávěli a přezpívali do nejmenších podrobností.

Tak se mezi lidmi vědělo i o takové diplomatické jemnosti, jako byla ta, kdy francouzští ambasadoři v roce 1798, při jednom z mnoha jednání o válce a míru, vyvěsili na budovu svého vídeňského velvyslanectví revoluční trikoloru, čímž politiky i veřejnost natolik pobouřili, že byli vykázáni ze země. Čeští duchovní zase věděli a svým ovečkám vyprávěli, jakou mučednickou smrtí zemřel mnich Dominik Zavřel, kterého v klášteře nedaleko Říma utloukli pronapoleonští povstalci.

K tomu přes české země přecházela vojska do západní Evropy, kde se tou dobou bojovalo, a Pražané tak dlouho mluvili o ruské koloně a okázalé zbožnosti i nepochopitelném buranství ruského neporazitelného vojevůdce Suvorova. Někteří obyvatelé, kteří (dobrovolně nebo násilím) podlehli verbířům, už ostatně zažili revoluční války i na vlastní kůži – v bitvě u italského Marenga v roce 1800, která Napoleonovi otevřela cestu k ovládnutí francouzské politiky, vojevůdce málem porazila pětistovka vojáků z Prahy a od Rakovníka. Dlouho vzdorovali přesile a přemohly je až čerstvé francouzské oddíly. Ne všichni padli, a tak si vzpomínky přinesli do domovských městeček a vesnic.

Ale to bylo na přelomu století, kdy byl Napoleon zatím jen velmi úspěšný francouzský generál a ještě se nenechal korunovat císařem. Válka byla obávaná věc, ale zatím řádila a přinášela škody kdesi na Rýnu a pod Alpami. Co si mysleli Češi a Moravané o Napoleonovi a jeho ambicích – a jak to tu vypadalo, když sem nakonec se svými vojsky dorazil?

Hlavně ať je klid

Na konci 18. století se nad Evropou vznášelo několik velkých otázek. Střední Evropu pokrývala změť malých německých států a státečků, jejichž obyvatelé si uvědomili, že jsou všichni Němci – ale ještě nevěděli, jestli a jak kvůli tomu založit jednotný stát. Totéž se odehrávalo v Itálii. Poláci toužili obnovit svou mocnostmi zničenou a rozebranou zemi jakýmkoli způsobem. Spojené státy si už vybojovaly samostatnou existenci na Britech.

A pak samozřejmě Francie. Revolucí nejenže svrhla absolutismus a pak popravila krále, ale byla odhodlaná revoluční hodnoty šířit dál. A Napoleon, který skoncoval s republikou, ale ne s revoluční nenávistí ke starému režimu a výsadám šlechty a církve, v tom pokračoval. Všichni okolo byli odhodláni tomu silou zabránit a přivést Francouze k rozumu, a tak se kontinent už několik let zmítal ve válkách.

To však byla velká politika. Hlavní starost lidí v českých zemích na přelomu 18. a 19. století byla jiná. Už několik let tu řádila epidemie pravých neštovic, jež stála za smrtí každého sedmého dospělého a každého čtvrtého dítěte. Dějinná novinka, očkovací kampaň, se teprve pomalu rozbíhala. Objevovaly se i další novinky. Obyvatelé Prahy sledovali, jak dělníci hloubí první kanály a stoky, které je měly zbavit strašlivého zápachu i pravidelných vln úplavice a tyfu. Město mělo nakročeno k větší přívětivosti – a zahraniční návštěvníci si vůbec české země vesměs pochvalovali: úhlednou a člověkem citlivě upravenou krajinu, nijak vznosné a bohaté, ale čisté a upravené domy a v nich zdvořilé a přátelské obyvatele.