Pan Vidlák zaklíná slova a svolává lid proti novinářům

Ve dveřích svého domu v Miroslavi vypadá Daniel Sterzik (43) o něco přívětivěji, než když jsme se viděli poprvé. To bylo v květnu, na mítinku šéfa nově vznikající strany PRO Jindřicha Rajchla ve Šlapanicích, kam byl pozván jako předřečník a z přítomnosti novinářky Respektu si udělal hlavní téma své bouřlivé řeči k publiku. Pojednávala o prolhaných, lokajských a bezcitných médiích. „Nevykročili jsme správnou nohou,“ vrací se teď pan Sterzik smířlivě k momentům, kdy mě označil za hyenu a vyzval narvanou sokolovnu, ať mi sdělí, co si o mně myslí. (Bylo to „fůůůj“.) „Proč sem ti lidé přišli za mnou, a ne za vámi? Protože ztrácíte, ztrácíte, ztrácíte,“ říkal tam také, „a my rosteme, rosteme, rosteme.“

Tehdy ho pod přezdívkou Vidlák znali vesměs jen čtenáři jeho blogu Vidlákovy kydy nebo účastníci setkání PRO či demonstrací konspirační scény, na nichž vystupuje. Minulý týden už Daniel Sterzik pečlivě prohlížel zpravodajské výstupy českých novin a televizí a počítal, kolikrát se v nich objevilo jeho jméno. Média na něm v posledních dnech zaujal fakt, že jeho přítomnost na demonstraci svolané vedením odborů do Prahy na den vyhlášené stávky škol rozzlobila učitele.

Profesní spolek Učitelská platforma se ohradil proti zneužití akce, protože odboráři pozvali na tribunu řečnit dezinformátora Sterzika, s nímž pedagogové nechtějí mít nic společného a nyní žádají rezignaci šéfa Českomoravské konfederace odborových svazů Josefa Středuly. Ten je v tom sice nevinně, protože blogera na pódium na Malostranském náměstí pozvala konkurenční Asociace samostatných odborů ČR, ale pro Daniela Sterzika to vyjde nastejno: už se o něm ví a on teď čtenáře svého blogu pravidelně informuje, kde všude už padlo jeho jméno. V mnoha z těch, kteří jeho Vidlákovy kydy nečtou, se kvůli čerstvému věhlasu probudila otázka, kdo pan Sterzik alias Vidlák je a jaký svět si kolem sebe buduje. 

Do menšího

Novinářská návštěva v Miroslavi je na třetí listopadovou neděli domluvena delší dobu a Daniel Sterzik je na ni připraven. V kuchyni čekají dva starší muži, Sterzikovi známí, které k rozhovoru pozval. „To jsou zástupci lidu,“ představuje je. Muži vypadají mile, usmívají se, jeden si sedá ke stolu, druhý zůstává stát a o stůl se jen opírá – bolí ho záda a sedět nemůže. Na lednici si pan Sterzik připraví mobilní telefon v režimu video a natočí ho tak, aby zabíral stůl. Nalévá do skleniček portské, odmítám. Trvá na tom, že se musím nechat vínem pohostit, odmítám znovu. Odmítám i potřetí. Chvilku přemýšlí, pokukuje po mobilu na lednici. „A můžu před vás aspoň položit prázdnou skleničku?“ ptá se pak.

Nepřišla jsem do videa předstírat popíjení portského, přišla jsem se něco dozvědět o práci člověka, o němž návštěvníci demonstrací a čtenáři jeho blogu mluví jako o mém kolegovi, o „našem novináři alternativy“. A taky tady někde v Miroslavi žijí lidé, o nichž mluví se svým publikem a kteří trpí pod současnou vládou tak, že přišli o střechu nad hlavou, celou loňskou zimu netopili a musí chodit do potravinové banky. „Přijeďte, ukážu vám je,“ říkal ve Šlapanicích.

Tihle dva muži v kuchyni to ale nejsou, ti sem jen přišli posílit kontrolu k nahrávce mobilem. Předpokládá pan Sterzik, že mu chci nějak ublížit? „Nemůžu to vyloučit,“ říká, „takové  zkušenosti s vámi jsou v naší komunitě hojně sdílené.“ Se mnou osobně asi těžko, tak kdo se pod tím „s vámi“ skrývá? „No, vy, mainstreamoví novináři. Liberálové. Největší mor,“ vysvětluje pan Sterzik. A dodává, že vlastně i já osobně. „Stačí se podívat na diskusi pod článkem, který jsem o vás napsal a který dodnes visí na všech platformách,“ vzpomíná na blog, kde mě nazval jedubabou. „Lidé píší, že je Svobodová hrozná. Jste další liberál v zemi. Nemluvíte hlasem obyčejných lidí.“