Česko po tragédii

Kostel Nejsvětějšího Salvátora nedaleko pražského náměstí Jana Palacha je v předposlední prosincový pátek úplně plný. Uvnitř je téměř naprosté ticho, před vchodem se potkávají známí a kamarádi, ale tradiční předsváteční rozhovory spolu dnes nikdo nevede. Skoro všichni mají slzy v očích. Je několik hodin po masové střelbě vraha, který vzal v konečném součtu život sedmnácti lidem. Za ně a za jejich pozůstalé zde vede modlitbu Tomáš Halík. I on je, jak říká, zmatený a neschopný slova. „Přemýšlím, jak se s tím vyrovná naše společnost,“ uvažuje po chvilce odmlky. Ta samá otázka obestírá dnes celé Česko, které s nezhojenými ranami právě vstoupilo do nového roku.

Poznat, co milovali

Na Halíkova slova navázala o den později v dopise akademické obci děkanka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Eva Lehečková. Odkazovala na jeho nabídku „nám všem“, abychom se i v této temné chvíli otevřeli víře, naději a lásce. A slíbila, že s kolegy udělá vše pro to, aby se fakulta co nejdřív vrátila k „naplňování poslání, které máme tak rádi“.

Pro anglistu Davida Vichnara, který na fakultě učí, je to již – jak teď z hlavy počítá – dvanácté mediální vystoupení. „Mých patnáct minut slávy, které jsem si nikdy nepřál,“ shrnuje maraton, který kromě několika výstupů v českých médiích čítá zejména ta zahraniční. Své postřehy a zkušenosti z 21. prosince sdílí rovněž na sociálních sítích. Ten den vstoupil na fakultu ve 14.59, vyjel do druhého patra výtahem, který se zasekl a zhasl. Poté už slyšel rány, připomínající bouchání do něčeho kovového, k tomu výkřiky jako „ruce nahoru“. Po čtvrt hodině se mu z výtahu podařilo vyprostit, ihned se ho ujali těžkooděnci a jemu začalo docházet, na co se doposud bál pomyslet.

Pustit si emoce blíž k tělu mu v té chvíli ještě nedovolil adrenalin. Poprvé se na povrch začaly drát při pohledu na těla raněných, ale vlna solidarity od známých i z řad široké veřejnosti vše opět na chvíli překryla. „Emoce se opět dostavily ve chvíli, kdy jsem dával první dva rozhovory a musel jsem to prožívat znovu – už s tušením toho rozsahu,“ říká. Znovu vše prožil také s rodinou, za kterou odjel na svátky. Navíc se začala objevovat jména a osudy těch, kteří střelbu nepřežili. „A znovu mi došel ten nesmírný dosah toho, co jsem skoro až zábavně a rozhodně ne vlastní zásluhou přežil.“ Podobné návaly prý budou ve vlnách přicházet.

Přes svátky si ale přece jen myšlenky utřídil, což přikládá právě tomu, že o své zkušenosti a pocitech mluvil – i veřejně. „Připadáte si jako pokažený gramofon a říkáte si, že to otravuje okolí. Ale jak praví známé klišé: všechno, co dusíme v sobě, se vrátí a mnohem silněji,“ myslí si. Utříděné myšlenky dal opět na svůj Facebook.

Vichnar měl dle původního plánu učit už 3. ledna. V době, kdy tohle všechno říká, ještě nebylo známo rozhodnutí, že budova bude minimálně do konce ledna uzavřená, a on počítal i s tím, že se do školy opravdu vrátí. Připomíná, že útočníkům jde o dvě věci: paralyzovat společnost strachem a zviditelnit se. „Tomu prvnímu zamezíme tak, že se semkneme, že budeme věřit v dobro a že se nenecháme strachem ovládnout,“ říká s tím, že by v takovém případě nabídl studentům i distanční účast. I v již určeném scénáři posunout návrat do školy za leden lze podle něj ukázat imunitu vůči strachu. „Děkančina slova chápu jako odhodlání nenechat si vzít tu – pateticky řečeno – svobodu myšlení a pohybu, bez turniketů nebo bezpečnostních rámů. A vědět, že fakulta je i nadále místo, kde je každý vítán.“

Šimon (23) je studentem oboru filozofie a v budově nebyl jen proto, že vyrazil na pozdní oběd kousek od fakulty. Když vše začalo, zrovna byl na cestě zpět. Jeho úvahy od té chvíle směřují právě k načasování – stačí se rozhodnout jít nebo nejít na oběd, a vše se fatálně změní. Že teď nemusí zpět už na začátku ledna, vítá a v opačném případě by ani do školy nepřišel. Přeje si, aby do školy vstoupili všichni naráz a ne jednotlivě, jak tomu při startu zkouškového období bývá. Stejně tak uvažuje o tom, že nějaký čas vynechá i práci, kterou má kousek od fakulty.

Přes svátky na to všechno myslet nepřestal. Popisuje, že zpozorní, když někdo nese velký batoh, nebo že když jde po ulici, kouká se nahoru do oken. „Mluvení s lidmi,“ popisuje, co mu pomohlo. S kamarády nejdřív sdíleli své prožitky na společné skupině, poté si již Šimon dopisoval s některými z nich jednotlivě. Využil i krizovou linku, která mu pomohla „uvolnit stavidla“, a přemýšlí, jestli se nepřidá do společné terapeutické skupiny, kde by své pocity sdílel s vrstevníky.

S vrstevníky se chce teď po svátcích co nejvíce setkávat, aby se v únoru mohli na fakultu vrátit „co možná nejvíce zahojeni“. A pokud možno na fakultu, kterou střelba nepromění ve „vězení“ s turnikety, rámy nebo nácviky obrany, jak teď někteří navrhují. „Vlastně bychom masovému vrahovi vyšli vstříc, kdybychom se změnili natolik, že už nemůžeme žít v otevřeném a svobodném prostoru,“ říká.

„A přišel jsem na důležitou věc,“ říká Šimon a popisuje, že pomocníka našel ve studiu oborů, které studovaly či učily oběti střelby. Vypočítává, že se přes svátky pustil do četby o českém znakovém jazyce, článků Jana Dlaska o finské literatuře nebo poslechu pořadů s Lenku Hlávkovou. „Je to smutné, ale terapeutické,“ říká s tím, že rozvíjet nebo alespoň chápat, co milovali, bere jako „povinnost“.