Odbory musí dostat mezi lidi výzvy měnícího se pracovního trhu

Josef Středula byl k překvapení mnohých minulý týden na mimořádném sněmu odborářů zbaven pravomocí předsedy. Jak tomu máme rozumět? A jak si to vysvětlujete vy jako místopředsedkyně třetího největšího svazu v rámci odborové konfederace? 

Jednoduše. Je to čistě formální záležitost. Několik měsíců neplatil příspěvky a stanovy jeho domovského svazu, tedy Odborového svazu KOVO, říkají, že v takovém případě odboráři zaniká členství. Nebylo možné jiné řešení. Z těchto formálních důvodů nemáme nyní předsedu a musíme počkat do sněmu, který zvolí nového. 

Akci doprovázely například úniky interní komunikace svazu KOVO, kam Středula patří, do médií. Nesledujeme tedy spíše zákulisní bitvu o moc nad centrálou?

To nechci posuzovat, protože nejsem uvnitř Odborového svazu KOVO. Nemám dost informací.

Dobře. Jaký signál však odstavení předsedy vysílá směrem k veřejnosti? Odvolání kvůli zapomenutým příspěvkům působí přece jen trochu bizarně. 

Měli jsme už zářivější momenty, to máte pravdu. Není to asi na první pohled úplně srozumitelné, ale to je realita. Stanovy jsou stanovy. A jaký to vysílá signál? Vyvolalo to zřetelný veřejný ohlas. Byla bych ale samozřejmě raději, kdyby tolik mediálního zájmu vyvolaly věcné kroky, které děláme, a ne spory o personálie.

Dala byste přednost absolutnímu dodržování stanov i za cenu toho, že to ve vztahu k šéfovi odborů úplně nedává smysl? Na stole přece bylo více variant, jak situaci vyřešit. 

To je pravda. Zároveň každý svaz má své stanovy a je nepochybně v jejich zájmu, aby byly dodržovány. Já jsem právnička, takže bych rozhodně postupovala podle stanov. Faktem je, že stanovy našeho svazu jsou psané trošku jinak. Není tam v podobné situaci nastaven automatický zánik členství.

A jakou zprávu spor vysílá směrem dovnitř odborů? Třeba pro odboráře Liberty Ostrava to může být signál, že v Praze se řeší zástupné problémy, zatímco na Ostravsku jde o jejich profesní budoucnost. 

To byste se musela zeptat jich. Odborová konfederace je vnitřně hodně strukturovaná organizace. Tvoří nás 31 odborových svazů, každý je v něčem specifický, a je to dohromady velký kolos. Takže logicky, co se stane, tak ve vztahu k několika stům tisíců členů může vyvolávat různé dojmy a různé efekty. Směrem dovnitř se debata vede v tom smyslu, že všichni, kdo jsou v odborech, vědí, že existuje něco jako stanovy a že je nutné dodržovat pravidla. Upřímně si myslím, že dovnitř je to celkem srozumitelné. 

Středulův problém je tedy opravdu jen formalita? Očekáváte, že bude na sněmu na konci března opět zvolen?

Ano. Nezaznamenala jsem, že by neměl mít dostatečnou podporu.

Malá kapacita

Potřebuje podle vás odborářské hnutí v Česku změnu?

Debata o fungování Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) se vede. Debata o vztahu konfederace k jednotlivým odborovým svazům se vede. Debata o stylu vedení se také vede. Konfederace je demokratickou institucí, která má vnitřní sktrukturu a pravidla, a to může být jeden z důvodů, proč se někdy navenek může zdát málo akceschopná. A že funguje jen nějakou setrvačností. Důležité ale je, že víceméně nic nejsou kroky jednoho člověka. Témata se řeší na společném fóru, nejčastěji v rámci jednání předsedů a předsedkyň všech odborových svazů.

Co z těchto průběžných debat vyplývá?

Převládá vědomí, že jsme všichni součástí jednoho pracovního trhu. Že problémy, které se dějí v jednom odvětví, souvisejí s problémy v druhém odvětví. Druhá zásadní věc je, že panuje shoda na tom, jaké zájmy zaměstnanců máme hájit – že chtějí důstojně pracovat, být za svou práci důstojně odměněni, cítit se ve své práci bezpečně, mít možnost se spolehnout na to, že ta práce bude a že se jí budou moci uživit. To nesouvisí jen s výší odměny, ale i s celým charakterem a fungováním pracovního trhu. A zatřetí se bavíme o tom, jak taková témata dostávat do veřejného prostoru. Debaty se teď hodně vedou o podobě případných protestů a dalších kroků.