Milena Jesenská: Dokud smím psát, tak se odsud nehnu

Úloha reportéra se někdy podobá úloze hyeny. Obchází s notýskem a zapisuje si lidské útrapy, aby je sdělil novinám. Kdyby to dělal bez jiskřičky naděje, že jeho vytištěná slova pomohou, nestál by ani za podání ruky,“ napsala Milena Jesenská v roce 1937 v úvodu jedné ze svých mnoha pozoruhodných reportáží. Myslela tím sebe: cítila rozpaky, že obchází lidi zažívající tragické chvíle a ptá se jich na detaily. Reportáže této mimořádné ženy ale skutečně pomáhaly – a vlastně pomáhají dodnes.

Jesenská byla jednou z nejlepších novinářek historie této země. Ale také statečnou ženou, která pomáhala lidem utíkat z okleštěného Československa na konci třicátých let, aby se nedostali do rukou nacistů. Tento tragický osud ale nakonec potkal právě ji samotnou. Památník národního písemnictví nyní vydal knihu plnou dopisů, záznamů a poznámek, což je důležitá připomínka před kulatým výročím – v květnu uplyne osmdesát let od její smrti v koncentračním táboře Ravensbrück. Tento text se věnuje především novinářce Mileně Jesenské a obsahuje citace, jejichž délka místy přesahuje formu, s níž obvykle pracujeme. Je to nezbytné: některé momenty tohoto jedinečného emancipačního příběhu prostě nelze jen tak jednoduše převyprávět.

Jsem tak vášnivá

Když se vzpomíná na mladá léta Mileny Jesenské, všichni zmiňují její krásu a nespoutanost. Otec byl úspěšný stomatolog, takže i když Mileně brzy zemřela matka, nežilo se jim špatně. Své „bohatství“ ráda sdílela s přáteli, protože si chtěla užívat života. Divadelní kritik Josef Kodíček, který psal za první republiky do Tribuny, Lidových novin i Přítomnosti, v padesátých letech v exilu přibližoval Jesenskou a časy před první světovou válkou mimo jiné takto: „Milena rozhazuje peníze jako divá. Milena skáče do Vltavy, aby přeplavala Vltavu a dostala se včas na dostaveníčko. Milena je ráno v pět hodin zatčena ve Stromovce, protože trhala erární magnolie, které měl její přítel rád. Milena nezná mezí v požadavcích a darech. Přetéká životem. Hoří jak svíčka na obou koncích.“

Co by dnes nestálo za pozornost, bylo v první čtvrtině 20. století považováno za nepřijatelné. Jesenská si užívala i intimního života a rozhodně nestála o to, aby jí někdo cokoli diktoval. Dostávala se tak do střetu se svým otcem, který neuspěl s přísnou výchovou. V jednom z dopisů své kamarádce píše: „Někdy jsem tak vášnivá, tak rozbouřená, že vše, co dělám, má vášnivý, individuelní ráz a lidé se diví – kde se to ve mně béře? Vše dělám s vášní, vše dělám s radostí, prudkou rozkoší – vše, vše – a jásala bych, řvala radostí – a hned zas řvala bolem – jsem jak zvíře někdy, divoké, z uzdy puštěné bez směru a bez cíle.“

Zcela nový svět se Mileně Jesenské otevřel ve chvíli, kdy objevila svět pražských kaváren, zde se sblížila s kulturní elitou, zejména se spisovateli. Slovy kritika Kodíčka se stala „magnetickým středem celého literárního pokolení Čechů a Němců“. V tomto okruhu přátel se také potkává s literátem a zaměstnancem banky Ernstem Pollakem, kterého si v roce 1918, tedy ve dvaadvaceti letech, bere za muže. Byl to trochu vzdor vůči jejímu otci, kvůli kterému také s mužem zamířili do Vídně.

Rakouská metropole s velkou českou komunitou ale nepřinesla klidnější život. Pár si brzy přestal rozumět, navíc oba finančně strádali. Jesenská se živila manuální prací, ale také – a to je pro její příběh nejdůležitější – začala psát a překládat.

Hned první rok ve Vídni píše Franzi Kafkovi, že by ráda přeložila jeho povídku. Rozvinula se tak vzájemná korespondence, která pro řadu generací nespravedlivě zúžila Jesenskou na „tu Milenu, které psal Kafka“. I když byla pro později slavného spisovatele čímsi jako múzou, pro ni to byla jen jedna z mnoha větví bohatého života.

Muži ženám rádi vládnou

Když se člověk pročítá texty Mileny Jesenské, vnímá různá tvůrčí, názorová a stylistická období. Většinu dvacátých let směla psát především témata určená pro ženy. Ať už to byly vztahy, výchova či móda. „Odložte své noční košile a opatřte si pyžama! Ó, prosím, to vůbec není neslušné, naopak, noční košile je mnohem neslušnější než pyžama!“ psala třeba v roce 1919 do Tribuny.