Samuraj byl vzorem cti, kterou měla společnost napodobovat

Kultovní román Šógun z roku 1975 spisovatele Jamese Clavella vyvolal celosvětový zájem o japonskou kulturu. Vyprávění založené na skutečném příběhu o tom, jak do exotické a uzavřené země v roce 1600 připlouvá anglický námořník, který se tu musí popasovat s odlišnou kulturou a hodnotami, západní čtenáře fascinovalo. Umožnilo jim podívat se jinak na všeobecně vyznávané hodnoty jako třeba svoboda, čest či loajalita. Román zároveň nabízel čtenářsky vděčnou akci – a samuraje.

A platí to dodnes – nové seriálové zpracování historického příběhu, které právě běží na platformě Disney+, filmoví kritici i znalci Japonska vyzdvihují jako mimořádně povedené s mnoha přesahy do současnosti. „Japonská společnost odvozuje existenci jedince od širšího kontextu. Primárně jste součástí většího mechanismu. U nás je to naopak,“ popisuje japanolog Jan Sýkora jeden z principů, proč seriál tak dobře funguje na západního diváka. 

Před dvěma lety jste získal Řád vycházejícího slunce za propagaci Japonska. Tohoto privilegia se dosud dočkalo jen pár Čechů. Japonsku se věnujete desítky let. Do jaké míry je tato vzdálená země součástí vaší každodenní české reality? Máte nějaké rituály, kterými si ji udržujete blízko?

Rituál nemám. Ale je celá řada věcí, které jsou v Japonsku strašně pohodlné. Doma někdy nosím jukatu, lehký župan ve střihu kimona. Za studií v devadesátých letech mě jeden profesor vzal na čajový obřad a u něj už jsem zůstal. Přivezl jsem si do Prahy celou, strašně těžkou výbavu. Pokud bych chtěl, mohu si doma vyšlehat metličkou čaj. Někdy to dělám, ale rozhodně si neříkám: teď si udělám malé Japonsko. Jen pořád jíme rýži. Místo chleba. Když si ji dá člověk k snídani a k ní řasy nori a nakládanou zeleninu, jde do práce lehký. Jeden z mých bývalých studentů se v Japonsku oženil, koupil na severu pole a dům a pěstuje rýži. Kdykoli sem jede, veze mi pytel.

Japonsko je známé i řadou myšlenkových konceptů, které jsou často na Západě módní díky seberozvojové literatuře. Jako kaizen – zdokonalování cestou malých kroků. Máte nějaký, kterým se řídíte?

Z Japonska si vyberete, co žijete. Nefunguje to tak, že si řeknete, že se budete chovat jako Japonec. Existuje třeba iluze, že Japonci neustále meditují. Kdybyste se v Tokiu zeptali běžného obyvatele, kdy naposled meditoval, vytřeští na vás oči, protože to nikdy nedělal. Většina nikdy nebyla na čajovém obřadu. To je to samé, jako kdybych se ptal Čechů, kdy naposledy tančili za zvuku cimbálu. Život v Japonsku je pestrý a osvojíte si určité návyky, včetně přemýšlení. Japonci si v každodenním životě třeba neustále ověřují, jestli jsou věci tak, jak mají být. Třeba každý řidič vlaku si prstem ukazuje na řídicí panel a nahlas odříkává, že všechno funguje správně, než odjede. V natěsnané společnosti to má praktické důvody. Když necháte puštěný plyn, vyhodíte do povětří čtvrť. A tohle zautomatizování platí i pro duchovno. Prostě si zvyknete chápat věci jinak. Možná to souvisí i s naší honbou za konkrétním výsledkem, úspěchem. Když spatříte jeho relativitu, získáte nadhled.

Japonská společnost se nehoní za výsledkem? Jednou z věcí, která nám u Japonska ihned naskočí, je náročná a neúprosná korporátní kultura.

Relativitou jsem měl na mysli místo ve společnosti. Tedy, že i někdo, kdo dělá zdánlivě bezvýznamnou práci, může být pro kolektiv důležitý. Japonská společnost odvozuje existenci jedince od širšího kontextu. Po generace se vyvíjela ve velké závislosti lidí navzájem, což bylo vynucené ekonomicky i přírodními podmínkami. Jako jedinec jste nemohl přežít. Sám jste nezvládal starat se o pole rýže, které vyžaduje neustálé pracovní nasazení. Mokré pěstování rýže je jiné, než když český sedlák zoral, zasel a čekal, až vyroste. Vyžaduje neustálé zavodňování, a to sám nezvládnete. Nemůžete si ani říct, že když jste si napumpoval vodu pro sebe, tak končíte. Musíte pumpovat i dál pro souseda nad vámi. Tohle vědomí hluboce zakořeněné vzájemné soudržnosti bylo pojítkem společnosti a umožňovalo přežít i velké šoky – fyzické i duchovní, třeba rozvrat po prohrané válce v roce 1945. Největší současná změna v japonské společnosti je pak právě příklon k individualismu, který je patrný u mladých lidí.

U nás je to naopak. Od Magny charty stojí západní uvažování na představě svobodných jedinců, kteří tvoří společnost. V Japonsku měl jedinec až do 19. století identitu odvozenou od kolektivu. To znamená, že vaše existence souvisí s mírou prospěšnosti pro celek. Ne všichni mohou být šógunové či prezidenti. Ale hodnotných koleček můžou být tisíce.

Tohle je vidět i v seriálu Šógun. Otázka identity se tu řeší často a vždy v kontrastu se Západem. Jedna z hlavních postav, anglický lodivod John Blackthorne, se třeba ptá japonské šlechtičny Mariko, jak může žít v zemi, kde člověk musí přijmout roli, do níž se narodil, i kdyby byla sebehorší, a žít tragický osud, který z ní vyplývá. Jako člověk Západu klade otázku, zda jí nechybí možnost se individuálně rozhodnout. Ona mu odpoví, že nic nechápe. Jeho svoboda je jen iluze a honba za ní ho zotročuje. Že svoboda spočívá v tom, když zmizíte za přijetím své role.

Snažila se vyjádřit, že jako jedinec jste hnán individuálními motivy. Chcete něčeho dosáhnout. Prosazujete svou vůli oproti ostatním nebo dáváte průchod zášti či chtíči. To všechno vás vláčí a vy to nějak ventilujete ven. A to nazýváme svobodou. Ona je ale svobodná v tom smyslu, že všechno je dané a ona jen naplňuje své místo.