Opravdová zábava začíná, když mají děti nad rodiči početní přesilu

Státní rozpočty milují početné rodiny. Proto je politici velebí a slibují jim podporu. Logika je jednoduchá: bez dnešních dětí nejsou zítřejší pracující a plátci daní a odvodů, málo dětí znamená budoucí chudobu. Stejně jednoduché jsou demografické počty a padající populační křivky. Dvě děti nestačí, abychom měli jistotu, že lidí nebude ubývat. Na to jsou potřeba rodiny s třemi a více dětmi. A ty jsou vzácností, v Česku je to sotva každá padesátá. Postupů, jak to změnit, je řada. Některé státy hrozí, trestají nebo zakazují potraty. Jiné se snaží nabízet peníze, školky, úlevy a komfort, více nebo méně dokonale. 

Všechny recepty na planetě však spojuje to, že nefungují. Někdo má štěstí a kombinace částečných úvazků a dostupných školek mu skutečně usnadňuje život. Někdo si může stěžovat na nedostatečnou pomoc státu. Následující příběhy však ukazují, že neexistuje jiný důvod, proč lidé mají tři a více dětí, než to, že je prostě chtějí – a bez touhy po tomto druhu životního dobrodružství nikoho k velké rodině dotlačit nelze. 

Nějak se to vměstná 

Jakubu Petrošovi se na klíně houpe tříměsíční Věra – a to znamená, že Petrošovým se jejich sen o početné rodině splnil. Ve vedlejším pokoji jejich brněnského panelákového bytu hrají počítačové hry dva synové ve věku čtrnácti a dvanácti let. Kateřina a Jakub Petrošovi nejsou takzvaní staří rodiče, je jim šestatřicet a sedmatřicet, takže jim vůbec nepřipadá divné být statistickou výjimkou i co do počtu dětí. „Mít děti ve dvaadvaceti a za studií je ještě trochu divnější než mít tři,“ říká pobaveně Kateřina Petrošová. 

Byt, kde spolu mluvíme, je důležitou součástí příběhu. Je obecní a má tři pokoje. Petrošovi v něm bydlí už pět let, zdejší smlouva na dobu neurčitou a příznivý nájem je jedním z důvodů, proč se definitivně rozhodli, že na světě je místo i pro Věru, které během našeho rozhovoru stále padá dudlík. Možná by se na světě ocitla i tak, ale současné bydlení to usnadnilo.  

Cesta do něj byla klikatá a občas stísněná. Dlouho žili s dvěma malými syny v jednom velkém pokoji a ten starší si pamatuje šest stěhování. V nejistém světě komerčních nájmů třetí dítě odkládali. Teď si říkají, že by se někam vměstnalo i čtvrté.  

Jakub je sám z velké rodiny, Kateřina má jednoho sourozence, ale jejich široká rodina se často stýká. „Hodně dětí a lidí je pro nás zkrátka normální,“ říká Jakub Petroš. Na rodinu spíš číhala jiná nástraha, nebo možná lákadlo. Rodina s oběma syny už byla dobře zaběhnutá, ve věku, kdy jejich vrstevníci zápasí s prvními miminy a batolaty, měli Petrošovi takříkajíc odslouženo a mohli si užívat života v plné síle a zdraví se samostatnými dětmi.

 „Tomuhle jsme nikdy nerozuměli,“ shodují se oba, „mohli jsme se mít dobře, ale proč se nemít dobře s dalším dítětem?“ Oba říkají, že svůj čas nedělí na ten „s péčí“ a „volno“, ale vždycky žili s dětmi pohromadě a teď v tom pokračují. Nikdy vlastně nepoznali, jaké to je žít pohodlný dospělý život bez dětí: chodili spolu jako spořiví studenti, ze kterých se stali spořiví studentští rodiče. A tak jsou Petrošovi zvyklí žít skromně.  

Léto tráví hlavně v Česku a v blízkém sousedství pod stanem nebo pod širákem, cesty s dětmi odjakživa berou jako zábavné dobrodružství. Auto mají pár posledních několik let, jejich fabie s příchodem Věry naráží na své prostorové možnosti, ke kterým přispívá i jejich velký pes. Ale jak říká Jakub: „Nějak se tam vměstnáme.“ Oba jsou vysokoškoláci a nepochybují, že finančně vyjdou i s třemi dětmi. „Jasně, na důchod my dva teď nic nenašetříme. To je prostě fakt,“ říká Kateřina. „Ale věci vždycky nějak dopadnou,“ dodává a bere si od Jakuba pofňukávající Věru, které zase upadne dudlík.

Nebát se v síni 

Fukovi jsou fyzici, bydlí v Praze, přestože jsou o pět let mladší, s Petrošovými je spojuje hodně věcí. I oni měli děti relativně brzo, dceři a synovi je sedm a tři roky. I oni už mají bydlení vcelku jisté, splácejí hypotékou vlastní byt. Před Šárkou Fukovou a jejím mužem teď stojí rozhodnutí. Říct si, že takhle je rodina hotová, což bude brzy platit přinejmenším z praktického hlediska té nejsložitější fáze péče o potomstvo, a před nimi už se pomalu otevírá ona lákavá vidina čtyřicátníků s odrostlými dětmi.