Každá žena nad čtyřicet zná muže, který je fanoušek Boba Dylana

Večer, kdy Bob Dylan vystoupil na folkovém festivalu v Newportu v roce 1965 s elektrickou kytarou, je považován za jeden z nejskandálnějších koncertů všech dob. Legendy praví, že jej folkové publikum vybučelo, že jej mělo za Jidáše, který zradil folkové hnutí. Vaše kniha Dylan se dal na elektriku!, kterou jste této události věnoval, je historicky co možná nejvěrnější. Nyní ale inspirovala film, který je různých nepřesností plný. Líbí se vám to zpracování?

Velmi. A neříkal bych tomu nepřesnosti, ale umělecká dramatizace. Setkávám se s reakcemi mnoha známých, dylanovských fanatiků i lidí, kteří Newport zažili – a jsou stejné, jaké jsem měl i já. Všichni jsme na film šli s tím, že budeme tvůrce nesnášet za to, co s příběhem provedli. Nicméně z kina odcházíme překvapení tím, jak se nám líbil. Hlavou se nám honí, o kolika věcech jsme se domnívali, že je tvůrci zkazí, ale oni je trefili. A na prvním místě je to hudba.  

Vyznění tedy považujete za věrné – a co Timothée Chalamet? Zpívá a hraje dobře dylanovsky?

Důležité jsou dvě věci. Ne všechna hudba ve filmu zní naživo a ne všechna hudba je hrána těmi, které vidíme na plátně. Ale jinak je to udělané ohromujícím způsobem a Chalamet se kytarové party naučil opravdu dobře. Množství hudby je mnohem větší, než bývá v podobných filmech obvyklé, což bylo velmi odvážné rozhodnutí režiséra Jamese Mangolda. Používá hudbu k tomu, aby odvyprávěl příběh. Pokud snímek srovnáte s filmy o Eltonu Johnovi nebo Queen, v nich se postupuje hit za hitem. Ale Mangold vytrhává hudbu z její chronologie a využívá texty, aby posouvaly děj. Je tu třeba koncertní verze The Times They Are a-Changin’ z Newportu z roku 1964. Dylan ji tam tehdy nehrál – ale nevadí to, protože ve filmu slouží k tomu, aby ho rozdělila na dvě poloviny. Sotva ji Dylan dozpívá, následuje záběr, kdy má na sobě sluneční brýle a jede na motorce. Vyráží vstříc rokenrolu…

Knihu Dylan se dal na elektriku! jste před deseti lety psal vysloveně s cílem, aby měla komerční úspěch. Že posloužila jako inspirace k celovečernímu filmu Bob Dylan: Úplně neznámý a znovu figuruje v žebříčcích prodejnosti, však zřejmě předčilo všechna očekávání.

Naprosto. Knihy o jiných lidech, o nichž také píšu, zdaleka tak na odbyt nejdou. Ovšem obecně se knihy o Bobu Dylanovi prodávají lépe než o jakémkoli jiném hudebníkovi.

Jaké to má důvody? 

Knihy kupují především ženy a kniha se kupuje hlavně jako dárek – a můžete si být stoprocentně jistí, že každá bílá americká žena nad čtyřicet zná muže, který je fanouškem Boba Dylana. Vím, že to zní jako vtip, ale když moje kniha vyšla poprvé, tak se během autogramiád tvořily fronty žen, které chtěly, abych je podepisoval s věnováním nějakému muži. Každopádně to, že existují stovky knih o Dylanovi a tvůrci si vybrali ke zpracování tu moji, bylo jako vyhrát v loterii.

Jak k tomu vůbec došlo?

S nápadem na zfilmování přišli přímo lidé z Dylanova týmu. Takže moje první reakce byla: K čemu potřebují mě, když mají Dylana? Ovšem důvod byl zjevně ten, že se mu kniha líbila. Nejspíš i proto, že není až tak moc o něm. Věnuje se stejnou měrou Peteu Seegerovi a festivalu v Newportu. Film se knižní předlohy nedrží nijak přesně, James Mangold si z ní vzal právě linku vztahu Boba Dylana s Petem Seegerem. Málokdo totiž vyprávěl Dylanův příběh v jejich kontrastu, protože oni dva spolu zas tolik času nestrávili a neměli tak blízký vztah. Ale já je spojil a vyprávěl jejich příběhy paralelně, což film ještě umocnil.

Pete Seeger a Bob Dylan jsou dvě největší postavy americké folkové scény a ve vašem podání představují dvě různé generace, dva přístupy k dědictví lidové hudby. Jeden je tradiční, druhý modernista. Jeden hraje mezi prostými lidmi, druhý šplhá do hitparád. V knize i ve filmu vše vrcholí na festivalu v Newportu v roce 1965, kde Dylan způsobí mezi tradicionalisty poprask. Začátek šedesátých let byl obdobím velmi vypjatých hádek o to, co je ta pravá folková hudba. V čem ten konflikt spočíval? 

Folkovou scénu raných šedesátých let můžete rozdělit do tří proudů. Máte zde popové folkaře, mezi něž patří třeba kapela Weavers nebo trio Peter, Paul and Mary. Všichni měli obrovské hity a vycházejí z pojetí folku jako hudby k táboráku – tedy něčeho, co si můžeme všichni zpívat pro zábavu. Pak tu máte proud, který považoval folk za hudbu proletariátu – tedy hudbu, jež dává hlas prostému lidu. A třetí proud viděl folk jako původní hudbu venkovských komunit, jež se musí hrát zcela věrně. Právě tady vstupuje do hry pojetí autenticity. Bavíme se o kapelách jako New Lost City Ramblers, pro něž bylo podstatné, že znějí, jako by byly z Arkansasu nebo z Mississippi, ačkoli šlo o vysokoškoláky z New Yorku. Pete Seeger měl co do činění se všemi těmito proudy.