Jeden chill day

Moje pubertální děti říkají, když nejdu do ordinace a úřaduji z domu, že mám day off. Komunikuji s pojišťovnami, posílám opravné dávky, výplaty, aktualizuji web…Věnuji se administrativě, kterou holt práce PLDD přináší. V ordinaci mám spolehlivého kolegu, vím, že o pacienty je dobře postaráno.

Dnes jedu na dvanáctou hodinu na malý operační výkon, naštěstí v lokální anestezii. Dopoledne vyřídím e-maily, říkám si, a pak mě tam manžel odveze. 

Sotva dopíšu zprávu kolegům z psychosomatického pracoviště o plánovaném výzkumu, zvoní telefon. Volá mi paní primářka z dětského oddělení. Má pro mě nemilou zprávu. Není možné, abych po dobu rekonstrukce své ordinace (za měsíc) ošetřovala pacienty na jejich pracovišti. V hlavě se mi ihned rojí nové scénáře možného zajištění péče. Domácí návštěvy nemocných, ochotný kolega…? Chci, aby bylo o nemocné děti z obvodu dobře postaráno, aby se jich přerušení provozu dotklo co nejméně. Nová ordinace bude krásná, s prostory pro fyzioterapeuta a psychologa. Malé centrum komplexní péče. Už aby to bylo. A abychom to s mužem-stavitelem a realizovatelem ve zdraví přežili…

Je deset hodin, jdu se rychle projít a pak vyjíždíme. Po odbočení z dálnice projíždíme vesnicí, kde se od jednoho domu valí dým. Před domem stojí bílá dodávka. Jsme tak sto metrů od místa. Dva potácející se chlapíci v montérkách. Utíkám tam, cestou křičím na řidiče, kteří vylézají z aut, ať volají 112. Je tam kouř, cítím plyn!? Proboha! To jsou snad plynaři, a teď to bouchne…!? „Vezměte je a odneste je dál, ještě dál!“ Už jsme snad v bezpečné vzdálenosti. Jeden chlap je v pohodě, jen očouzený, druhý má otevřenou zlomeninu ruky a kotníku, krev u nosu. Je při vědomí, bledý, dýchá, mluví, kouká na svou visící ruku. Izokorie, plný pulz na krkavici, rány skoro nekrvácí, hrudník pevný, břicho bez zjevných známek poranění, pánev pevná. Dobrý, to bude dobrý. Dým už nikde není, nic nebouchlo, manžel ještě kontroluje, zda někdo nezůstal v dodávce. Má vestu a hasičák. Jiní řidiči taky ve vestách řídí dopravu, chlapi z náhodně jedoucí převozové sanitky vytahují zdravotnický materiál a ošetřují rány. Mají i ambuvak, kanyly… „To zatím nepotřebujeme,“ usmívám se na zraněného. Během pěti minut je tam policie, za další tři sanitka, hasiči. Vracíme se k autu, umývám si ruce od krve a jedeme dál. „Ještě že jsme si dali rezervu…“