Gruzínský sen

Tohle úterý začíná asi deset minut před čtvrtou ranní. Právě přistáváme v Kutaisi, druhém největším městě Gruzie. Ještě před pár dny nebylo na poletování ani pomyšlení, státnice na ČVUT mozek nešetřily, ale teď už přichází detox. Každý rok jsou to hory, letos se ale plánování u půllitru zvrtlo a míříme na Kavkaz, přesněji řečeno na Kazbek.

Putování k němu se dá popsat klasickým trekařským klišé – je to sice dál, ale zato horší cesta. Takovou dálku, navíc jihovýchodním směrem prakticky nikdo z nás v životopisu nemá. S příletem do nižších zeměpisných šířek nadchází čas pro porovnávání představ se skutečností a snad i boření stereotypů.

Letištní hala, novostavba s prvky moderní architektury nás nepřekvapila. Nečekali jsme ale spousty ze stropu zavěšených gruzínských vlajek a do očí bijící vlajky EU. „Tady to vypadá, že jsme si snad ty pasy brát nemuseli,“ utrousí kamarád minimalista. S prvními kroky do exteriéru je to ale podobný šok jako přejít z Dejvic do Teplic. Potulní psi, žebráci, smlouvající taxikáři a teplákové soupravy s napodobeninou loga značky Adidas. Zlatý pražský Sherwood před nádražím.

Nasedáme do autobusu směr Tbilisi, je to nadlouho poslední oficiální hromadná doprava. Hlavní třída v Tbilisi jako by evropským bulvárům z oka vypadla. Tady si vybavujeme fotky ze sociálních sítí z nedávných protestů s třídou plnou mladých, různých vlajek a policistů. Dnes je tu klasická pěna všedních dní. Hýří luxusními obchody, rekonstruovanými státními budovami a vyšperkovaným obchodním centrem. Ve skutečnosti jedním z mála chrámů konzumu pro takřka 1,5milionové hlavní město. Obrovskou koncentraci lidí poznáváme při cestě mimo centrum. Od pověstných slumů se zdejší příbytky liší snad jen pevnými stěnami.