Děti na odpis

Podle čerstvých odhadů Světové banky stojí Českou republiku její Romové každoročně nejméně šestnáct miliard korun. Lépe řečeno, ne Romové, ale jejich „nepřizpůsobivost“. Hlavní příčinu odborníci vidí v tom, že většina zdejších romských dětí dostává podřadné vzdělání a natrvalo tak ztrácí šanci na slušné zaměstnání. Stát potom přichází o peníze proto, že nezaměstnaní Romové nevytvářejí ekonomické hodnoty, neplatí daně a pobírají sociální dávky. Účet Světové banky přitom do konečné sumy nezahrnuje „vedlejší náklady“ tuzemského systému: mizernou kvalitu života sociálně vyloučených Romů, růst sociálního napětí, etnické konflikty, zločinnost…

To všechno je nejen jasné, ale zároveň i dobře známé konstatování. Mezinárodní i tuzemské nevládní organizace tvrdí už téměř dvacet let, že v Česku je neúměrně velké množství romských dětí posíláno do zvláštních škol. Nedávno to definitivně stvrdil i první sociologický průzkum pro ministerstvo školství, z něhož vyplynulo, že do škol pro mentálně retardované děti tu chodí třicet procent romských dětí z populačního ročníku. U bílých Čechů mají tuto diagnózu jen přibližně dvě procenta, tedy počet odpovídající celosvětovému průměru. Velká část zbylých romských dětí pak chodí do „cikánských škol“, kde jejich výsledky nejsou o mnoho lepší než ty dosahované v lavicích pro retardované.

Český školský systém tak každoročně produkuje tisíce nezaměstnatelných a také „drahých“ absolventů. Ale přestože se o tomto plýtvání penězi i lidskými zdroji ví, naprosto se nedaří je zastavit. Podpírají ho totiž dva pilíře. Zdola touha bílých rodičů po bezproblémových školách pro jejich děti a shora autorita státu, jehož pedagogicko-psychologické poradny ve spolupráci s učiteli vydávají jako na běžícím pásu doporučení pro přesun romských žáků z běžných škol do zvláštních.

Cikány tu nechceme
Na protilehlých stranách Merhautovy ulice nedaleko brněnského centra stojí dvě školní budovy. Jsou od sebe vzdáleny přibližně sto metrů, ale patří do dvou různých světů. Na první pohled poklidná a docela obyčejná ulice je od sebe odděluje s dramatickou silou, jíž není snadné uvěřit. Nebo spíš silou, kterou si je obtížné připustit. „Jako by tady stála obrovská bariéra a pro řadu lidí je těžké jenom tu ulici přejít,“ popisuje ředitelka obou škol Petra Faltýnová.

Do jedné budovy, té menší na rohu vedlejší Vranovské ulice chodí romské děti. Do té větší chodí téměř jen bílé děti. Před pěti lety přitom původně oddělené školy radnice sloučila. „Vranovská byla vždycky ‚cikánská‛ škola, vím to dobře, vždyť jsem dělala ředitelku původně tam. Merhautova byla naopak čistě ‚bílá‛ prestižní škola. Já jsem sloučení chtěla a podporovala a myslela jsem, že se nám podaří děti z obou budov nějak normálně promíchat,“ říká Faltýnová. „Část bílých rodičů nám ale poslala jasný signál hned na začátku – na nic nečekali a přehlásili své děti na jiné školy. Bylo jich asi sto.“

Zkušenost jiné brněnské školy, která vznikla obdobným sloučením „cikánské“ a „bílé“ školy přinesla další varování: ze sloučeného ústavu postupně odešly všechny bílé děti. „Uvědomili jsme si, že musíme postupovat takticky a dospěli jsme k závěru, že ideální je, když budou tři čtyři romské děti v „bílé“ třídě,“ dodává ředitelka. „I tak je to těžké, někteří bílí rodiče jsou tak rasističtí, že je to až k nevíře.“

Celý článek najdete v Respektu 45/09.

Fotogalerie k článku - zde.

Na téma segregační praxe v českých školách, umožnění rovného přístupu ke vzdělání pro romské děti, předsudků majoritní společnosti i práva dítěte cítit se na škole bezpečně, můžete 3.11. od 14:00 diskutovat s Janem Stejskalem, koordinátorem koalice NNO Společně do školy.