Hlasy z jiných staletí
„Archeologové zvuku“ se naučili přehrávat nahrávky z doby před Edisonem, které neměl nikdy nikdo slyšet
Bylo půl šesté ráno, když Patrick Feaster poprvé ze sluchátek uslyšel vysoký dívčí hlas. Ne zcela zřetelný, přesto jasně rozpoznatelný, asi jako obrysy lidí zachycených na nejstarších fotografiích. Dívenka zpívala francouzskou lidovou písničku Za svitu měsíce: „Au clair de la lune, Pierrot répondit…“
„Strávil jsem u počítače celou noc. Postupně jsem záznam čistil a upravoval frekvenci přehrávání. Hlas se vynořoval kousek po kousku,“ popsal Feaster, historik zvuku z Indianské univerzity, své snažení loni časopisu Science. Dvaadvacetisekundový úryvek je vůbec nejstarší známou nahrávkou lidského hlasu. Pochází z 9. dubna 1860, o sedmnáct let tedy předběhl Edisona a jeho fonograf.
„Archeolog zvuku“ informoval o svém dosud největším úspěchu nejdřív své rodiče: „Myslím, že jsem jediný žijící člověk, který slyšel zpěv z doby před válkou Severu proti Jihu,“ napsal jim v e-mailu onoho rána na jaře 2008.
Vědecká senzace pronikla až na titulní stranu The New York Times. Díky pokroku ve vývoji počítačového softwaru a metodě nazvané paleospektrofonie je dnes možné přehrávat zvukové záznamy, které nejen že dosud nikdo neslyšel, ale ani jejich autoři v době vzniku netušili, že je někdy přehrát půjde.
Rekonstrukce nejstarších zvukových stop skutečně připomíná opatrné odkrývání vrstev při vykopávkách. Při dalším čištění a zpřesňování záznamu – aktuální je nyní jeho šestatřicátá verze, kterou si můžete poslechnout zde – vyšlo najevo, že lidovku Za svitu měsíce ve skutečnosti nezpívá žádná holčička, ale sám Édouard-Léon Scott de Martinville, vousatý pařížský vynálezce přístroje zvaného fonoautograf, k jehož příběhu se ještě vrátíme.
Projevy i pitominy
Za zvukovými nahrávkami z dob dávno minulých nemusíme jezdit až do Ameriky. Kurátor akustických sbírek Národního technického muzea Pavel Pitrák vytahuje z krabice pouzdro velké asi jako plechovka sypaného čaje a z něj dutý kartonový váleček pokrytý jemně rýhovanou vrstvou černé hmoty na bázi vosku. Vkládá ho do přehrávače, roztáčí, opatrně na něj pokládá přenosku a z reproduktoru se ozývají zvuky starší než Československá republika: „Dámy a pánové, Edisonův symfonický orchestr uvádí Povídky z Vídeňského lesa!“ oznámí hlasatel říznou němčinou.
Nevelkou kancelář s cedulkou „Válečkárna“ najdete v Praze na Letné ve třetím patře muzea. Uvnitř jsou po obou stranách papírové a překližkové krabice vyskládané do dvoumetrové výšky. Některé z nich pocházejí z přelomu 19. a 20. století: Electra, Edison, Čechie, Columbia, Dictaphone…
Další odkazy, které by vás k tématu mohli zajímat:
phonozoic.net (stránky Patricka Feastera)
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
