Zkritizuj sám sebe

Spousta lidí už by to dávno vzdala. Sbalila by tužky, papíry a laptop a tuhle místnost s tmavě šedivým kobercem a bílými stoly by opustila. Vztekle. Ublíženě. Gerald ale zůstává sedět: „Vy tomu rozumíte takhle? Tak to jsem to asi napsal špatně.“

Už čtvrt hodiny jeho spolužáci z Německého literárního institutu (DLL) v Lipsku v rámci semináře tvůrčího psaní kriticky posuzují jeho povídku “Objekt 658“. Vypráví se v ní o muži, který se kochá vším mrtvým a defektním: vytrhanýma nohama mrtvého hmyzu, dírou v těle panenky, která má jen jednu ruku, smrtí vlastní zlaté rybky. Když jednoho dne v tramvaji narazí na ženu, které chybějí dva prsty, je přesvědčený, že našel perfektní partnerku.

„V podstatě to není špatný nápad,“ říká jeden student. „Ale dopouštíš se strašné spousty klišé.“„Hlavní dialog se ti nepovedl,“ tvrdí druhý kolega. „Ty dvě postavy se přece vůbec neznají, a přesto mezi sebou mluví velmi důvěrným tónem.“

Po necelé hodině zdrcující posudky končí a Gerald je nanejvýš spokojený. Nikde jinde se nesetká s lidmi, kteří by se jeho texty zabývali tak podrobně, kriticky a s takovým zájmem. Přesto se po konci kritické debaty vnucuje otázka, jaký smysl má studium tvůrčího psaní v době, kdy je trh s knihami přesycen jako nikdy v historii (jen v Německu každý rok vychází bezmála sto tisíc titulů, v Česku je to sedmnáct tisíc). Produkují instituty, jako je DLL, kvalitní autory, nebo rozmnožují řady těch průměrných? A stojí za to, aby společnost do škol tohoto typu investovala? V těch otázkách se ozývají předsudky vycházející z romantického obrazu spisovatele, který se nemá čemu učit, protože se už jako génius narodil. Talent získat nejde, psaní si člověk nevybírá, naopak psaní si vybírá člověka. Jak ale dosvědčují literární ocenění mnoha studentů DLL i zájem úspěšných spisovatelů, kteří tady přednášejí, tato teze nemusí být vyčerpávající.

A neplatí to jen v Německu. V České republice by se dala se státním Německým literárním institutem srovnat soukromá Literární akademie – Vyšší odborná škola Josefa Škvoreckého, která sídlí v Praze (tvůrčí psaní se sice vyučuje třeba i na JAMU nebo FAMU, ale tam se výuka zaměřuje na divadlo nebo scenáristiku). Ani tady se nikdo netrápí otázkou, jaký to má smysl. Literární akademie je prostě praktickou přípravou na životní cestu, k níž je nutná schopnost výborně formulovat, hledat originální témata i způsob vyprávění, opracovávat vlastní styl, jazyk i osobnost. Ať už ze zdejších studentů jednou vyrostou prozaici, básníci, dramatici, scenáristi, kritici, redaktoři nebo třeba pracovníci PR agentur.

Celý článek najdete v Respektu 28/2010