České zbraně pro Ukrajinu za sto sedmnáct miliard korun

Sto sedmnáct miliard korun je suma, která se nedá v české ekonomice přehlédnout. Jak oznámilo před několika dny ministerstvo obrany, je to výše od loňského března udělených licencí na vývoz v Česku vyrobeného vojenského materiálu na Ukrajinu. Připočítejme k tomu kontrakty za dalších čtyřicet miliard korun podepsané mezi tuzemským zbrojním průmyslem a ministerstvem obrany za posledních dvacet měsíců a licence za stejnou dobu na vývoz dalšího zbrojního zboží do mnoha zemí světa za třicet miliard korun – a máme z toho sumu a projekt, který má podle vyjádření premiéra Fialy „velký potenciál podpořit modernizaci tuzemského průmyslu a bezpečnostně-strategické postavení České republiky ve světě“. Potenciál tu zcela jistě je, jen jde o to, abychom ho nepromrhali podobně, jako se Česku už v uplynulých třiceti letech v této branži stalo.

Slov o modernizaci a restartu průmyslu, digitalizaci, moderní dopravní infrastruktuře a dalších inovacích jsme slyšeli v posledních deseti letech hodně a výsledky nevidíme skoro žádné, ale tentokrát by se mohl premiér s prognózou trefit. Když k prozatímním, výše zmíněným zakázkám českého zbrojního průmyslu za dvě stě miliard korun přidáme plánované nákupy letounu F-35, amerických vrtulníků, švédských obrněnců, izraelských radarů a snad i protivzdušné obrany, na nichž se bude podílet dodávkami i opravami v desetimiliardových hodnotách opět český zbrojní průmysl, je to slušný základ vize, jak začít měnit ekonomiku země, která je postavena na průmyslu.

Finance se nedají přehlédnout, ale daleko větší příležitostí je přinést do průmyslu špičkové technologie a schopnost je vyvíjet, vyrábět a prodávat. Zbrojní průmysl je ve světě, počínaje USA, přes Jižní Koreu, Čínu, Izrael až po některé země EU, tahounem výzkumu a výroby technologií, které se pak v civilním sektoru stávají nejúspěšnějšími byznysovými komoditami. Investice do výzkumu a výroby sofistikované vojenské techniky se vyplatí. A mohly by se vyplatit i Česku.