Společná evropská obrana nemusí znamenat společnou armádu

Evropě žádné válečné nebezpečí nehrozí. Tahle věta byla ve většině zemí Evropské unie od poloviny devadesátých let mottem všech strategických a obranných plánů. Loňský únor ukázal, že to není pravda: s útokem Ruska na Ukrajinu více než dvě desetiletí trvající víra v mír skončila. A spolu s tím se znovu veřejně začíná debatovat o problémech, o kterých dlouho mluvili jen experti.

Tedy že Evropa má chatrný společný plán obrany a jednotlivé státy samy sebe neubrání. Z toho plyne mimo jiné i to, že Evropa dnes nemá dost munice a zbraní, aby mohla delší čas pomáhat Ukrajině s bojem proti ruským agresorům, aniž by ohrozila vlastní obranyschopnost. Ano, většina zemí EU je členem nejsilnější světové obranné organizace NATO, ale zároveň se ví, že síla Severoatlantické aliance je postavena především na síle USA.

Unijní politici tak čím dál intenzivněji debatují o tom, že by Evropa měla mít svůj vlastní obranný plán – a spolu s tím čím dál tím častěji zaznívají reálné návrhy na vytvoření postu eurokomisaře pro obranu. V evropských kuloárech se navíc mluví o tom, že Česko by mohlo mít na tenhle post svého favorita, současného šéfa Evropské obranné agentury Jiřího Šedivého.