Málem dopadená RAF. Teroristé chodili na kurzy tance a žili mezi pankáči 

Před třemi týdny padla berlínská zeď, Německo slavilo a v atmosféře všeobecného nadšení kdosi v hesenském Bad Homburgu vedle silnice Seedammweg odstavil jízdní kolo. Když tudy 30. listopadu 1989 v 8.34 ráno projížděl tmavý Mercedes-Benz W126, vybuchlo sedm kilo trhaviny TNT nastražené v jeho košíku. Šéf Deutsche Bank Alfred Herrhausen byl na místě mrtev, jeho řidič s těžkým zraněním přežil. K atentátu se vzápětí přihlásila západoněmecká extrémně levicová teroristická skupina Frakce Rudé armády (RAF). Ve chvíli pádu železné opony se pokusila zasadit „třídnímu nepříteli“ ještě jednu ránu. Ačkoli již bylo jasné, že se původní cíl – dostat Spolkovou republiku Německo do kolen – splnit nepodaří. 

Kdo v následujících měsících z Československa poprvé cestoval přes nově otevřené hranice na Západ, ten si na přechodech mohl všimnout vylepených listů s nekvalitními černobílými fotkami hledaných radikálů z řad RAF. Mnozí z nich byli v následujících letech dopadeni – někteří živí, jiní mrtví – a v březnu 1998 pak do agentury Reuters přišel dopis, v němž RAF oznámila své rozpuštění. Po třiceti letech, během nichž zavraždila přes třicet lidí a více než dvě stě jich zranila.

Proměny, úspěchy a krize sjednoceného Německa vytlačily poměrně nedávné časy levicového teroru z povědomí. Nyní však – jako zcela nečekaný záblesk doby, kdy auta byla hranatější, kníry populárnější a nejoblíbenějším křestním jménem německých novorozenců nebyl jako dnes Noah, ale Christian – vstoupily do přítomnosti. 

Policie se totiž dostala na stopu posledních hledaných členů guerilly, která svým násilím chtěla svrhnout kapitalismus a – jak slibovala ve svých pamfletech – „zbavit člověka porobení a ponížení“. Dnes 65letá Daniela Klette byla dopadena ve svém bytě v centru alternativní berlínské čtvrti Kreuzberg. Žila tam s identitou Italky pod jménem Claudia Ivone, dětem sousedů pomáhala s domácími úkoly, naučila se portugalsky a zapojila se do brazilské kulturní komunity. Její zatčení přivedlo policii na stopu dalšího z bývalých členů RAF, 55letého Burkharda Garwega. Bydlel se dvěma psy v maringotce v alternativně punkové komunitě poblíž kolejí u nádraží Ostkreuz ve čtvrti Friedrichshain, před razií policie ale včas prchl. Ke třetímu hledanému, 69letému Ernstu-Volkerovi Staubovi, se kriminalisté stále nepřiblížili. 

Nejvíce vražedná a nejméně známá generace

Všichni tři „teroristé v důchodu“ patří ke třetí generaci RAF, která v polovině osmdesátých let 20. století navázala na své známější předchůdce. První generaci tvořila mladistvá parta kolem Ulrike Meinhof, Andrease Baadera a Gudrun Ensslin, která vzešla z levicového studentského kvasu šedesátých let. Tvrdé policejní zásahy proti některým tehdejším studentským demonstracím a přítomnost bývalých nácků na důležitých postech považovali za doklad toho, že demokratická Spolková republika je ve skutečnosti fašistickým státem. Sáhli proto ke zbraním. Mířili nejen proti západoněmeckému státu a jeho institucím, ale také proti americkému patronovi. Odsuzovali probíhající válku ve Vietnamu a zkoušeli ji z Německa, kde měli Američané spoustu základen, torpédovat. 

Po sérii bombových útoků proti různým cílům nenáviděného konzumu (obchodním domům, bankám a podobně) byl první sled RAF v roce 1972 pozatýkán a nástupci – tzv. druhá generace – se pak především snažili o jejich násilné osvobození. „Guerilla za propuštění guerilly,“ komentovali jejich cíle někteří doboví svědci.