Co je šílené, ale co jsem nikdy neřekla o Petru Piťhovi

Objednejte si k odběru newslettery Respektu

Zdálo by se, že debata kolem tzv. Istanbulské úmluvy – tedy Úmluvy Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí - už trochu utichla, ale opak je pravdou. Jednak se bude 20. listopadu projednávat v Senátu, kde nás bezpochyby čeká smršť polopravd i čirých výmyslů ze strany odpůrců dokumentu. A že jich není v horní komoře málo.

Čeho se jim naopak nedostává, je reálná znalost problému. Před časem jsem tak třeba na sociálních sítích vedla debatu se senátorem za ODS Zdeňkem Hrabou, který nebyl schopen odpovědět na jednoduché otázky týkající se aktuálního stavu pomoci obětem násilí - třeba kolik je v Česku míst v azylových domech. Právě kapacitě chráněných obydlí se úmluva věnuje jako klíčové podmínce účinné pomoci - a v Česku jich stále máme nedostatek.

Stejně tak je zjevné, že kritici dokumentu pokračují jak ve snaze úmluvu shodit pod stůl, tak v pokusech vychýlit veřejnou debatu. Jednou z cest je tlak na média, která o úmluvě informují. Šéfka ultrakonzervativní organizace Aliance pro rodinu Jana Jochová si tak například před časem (neúspěšně) stěžovala na dubnový podcast Českého rozhlasu Vinohradská 12, v němž jsem o úmluvě mluvila. Pozoruhodné je, co Jochové vadí a co přechází zcela bez komentáře.

Zhruba třetinu dílu s moderátorem Matějem Skalickým probíráme právě nedostatečnou pomoc obětem, což je ústřední podstata problému, o kterém se tu bavíme. Proti této pasáži ovšem Jana Jochová nevznáší žádné námitky.

Proti čemu se naopak ohrazuje, je údajně zaujaté hodnocení odpůrců dokumentu. “Když Lauder označila část komentářů za zcela šílených, bylo k rozhovoru připojeno jí zmíněné kázání monsignora Piťhy, které se uskutečnilo v rámci duchovního programu, nikoliv jako vyjádření politika nebo experta v rámci politické diskuse,” stojí ve stížnosti s tím, že tento postup lze “interpretovat jako snahu o bagatelizaci kritiky a redukce kritiky na nábožensky založené a pomatené šílence”.

O Petru Piťhovi jsem nikdy neřekla ani nenapsala, že jde o “nábožensky založeného a pomateného šílence”. Pokud ovšem někdo ve Svatovítské katedrále zcela vážně tvrdí, že po schválení úmluvy budou lidé za “každý nesouhlas” deportováni do „nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru“ a celou zemi ovládnou homosexuálové, bylo by zcela na místě označit to za naprosto šílená slova. A nehraje roli, že nejde o vyjádření politika nebo experta, církevní představitelé debatu o úmluvě zcela zásadně ovlivňují.

Zároveň s tím je však zjevné, že roste zájem a podpora dokumentu. Protilátkou na pochybné námitky tak pro mě byla tento týden mimořádně fundovaná debata, které jsem se zúčastnila společně se zástupkyněmi českých organizací, které se tématu věnují, a to v rezidenci amerického velvyslance Bijana Sabeta a jeho manželky Lauren. Zejména ona se dlouhodobě angažuje v oblasti prevence a boje proti násilí na ženách a tématu hluboce rozumí. Oba věc chápou jako klíčovou politické téma. A když už zdejší politici neposlouchají zástupce organizací pracujících s oběťmi, třeba budou brát vážně velvyslance klíčového partnera Česka.

Den před tím jsem seděla na kávě s oceňovanou divadelní režisérkou Barbarou Herz, která ve své tvorbě soustavně a odvážně otevírá aktuální politická a společenská témata. Nyní připravuje pro nezávislou pražskou scénu A studio Rubín hru právě o Istanbulské úmluvě. I v tomto případě šlo o nesmírně zajímavý a empatický rozhovor a je to další nadějná zpráva. Umění hraje ve veřejné debatě zásadní roli a může doplnit texty v médiích či práci expertů - zejména v době, kdy data a racionální argumenty často nefungují.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter