Good Times Only: Láska je něco, co se děje dvěma lidem

Objednejte si k odběru newslettery Respektu

Album týdne

Jak napsat milostnou píseň, aniž by zpěvák působil jako hrozba, dominantní macho nebo dokola neopakoval stokrát zažrané sexismy? Pro současné klučičí kapely to není úplně jednoduchý úkol, ale Good Times Only se podařilo přijít jak na to. Pražská kytarová pětice, která debutovala v roce 2018 na EP nedělní Luka, vydává druhé album nazvané Teď na to myslim. Přináší nejen posun ke klávesovějšímu zvuku, ale v mnohém také přehodnocuje právě roli love songu.

Hned úvodní synteticky funkový otvírák Tak jsme tu pojednává o post-pandemické situaci. Flirtující pár, kterému on-line komunikace jen jiskřila, se potkává ve skutečnosti a zjišťuje, že v reálu to není ono. „Bylo nám líp při tom videocallu... hej, co se to děje, že se ani jeden nezasmějem,“ zpívá tázavě Filip Černý - a právě důraz položený na „my“ mnohem víc než na „já“ dává písním v repertoáru Good Times Only rozměr partnerské rovnoprávnosti. Když Černý zpívá o vztazích, popisuje jednotku, na jejíchž vzestupech a propadech má svůj podíl - místo aby svůj ženský protějšek opěvoval, či naopak z něčeho obviňoval. Láska je ve skladbách GTO něco, co se děje dvěma lidem, což není úplně obvyklá optika. Zpěváci mají tendenci soustředit se egoisticky nebo narcistně na sebe, na svůj úhel pohledu. GTO se tomu vyhýbají a perspektiva vztahu a situace zakoušené společně se opakuje napříč celým albem v písních DMs, Všechno nebo nic, případně Z0NA100.  

Na výraznější přimknutí se ke klávesám místo kytar má vliv jak příchod nového člena Lukáše Klavrzy, tak producent Jakub Kaifosz (Lazer Viking). Kapela nicméně neopouští písničkový základ a rozumí si i s klavírem či akustickou kytarou. GTO o sobě s pomrknutím říkají, že jsou boyband, ale nejde to brát jinak než jako sebeironii. Teď na to myslim je nejpestřejší a nejbarevnější nahrávka, jakou kdy natočili. I proto, že se už nesoustředí jen na „dobré časy“, které mají v názvu. Vyniká to ve finální skladbě, jejíž synthpopový rukopis připomíná jak osmdesátkovou Cyndi Lauper, tak současné rozmáchlé The War on Drugs. Filip Černý tu ve slokách líčí idylu vysněného domáckého života, aby vše shodil zpěvným refrénem: „Nic není jedno, ale jedno je jistý. Takhle se nedá žít.“  Pavel Turek

Dokument týdne

Tři měsíce přežívali obyvatelé ukrajinského Charkova v metru, kde se schovali před ruským bombardováním. V úkrytu stanice na sídlišti Saltivka jich bylo dva a půl tisíce. Jejich realitu zachytili dokumentaristé Ivan Ostrochovský a Pavol Pekarčík ve snímku Světloplachost na pomezí hraného a dokumentárního filmu. Sledují řadu lidí, ale soustředí se na dvě dvanáctileté děti, které se v metru skamarádily -  Nikitu a Viku. A spolu s nimi sledují otázku, jak je doba strávená pod zemí ovlivní. Snímek měl premiéru na festivalu v Benátkách, kde ho doprovodili dětští hrdinové, a získal cenu, která ho dostane do evropských kin. Na festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava ho navíc teď porota vyhlásila nejlepším českým počinem. K vidění je na onlinové verzi festivalu, do kin se dostane ve druhé půli měsíce.

Dělníci v oranžových vestách postávají před rozbořenou směnárnou. Řeší cosi v tunelech pod betonovou deskou. Při svištivém zvuku rakety se instinktivně přikrčí. Při dalším se většina rozprchne schovat. Pak se váhavě vrací, vytáhnou kolegu na světlo. Kolem rychle projde muž s vestou s nápisem Press. Na pozadí projedou dvě auta. Scéna hned z kraje snímku je jediná z „povrchu“. Zbytek filmu je ponořený pod zem, kam realita doléhá jen prostřednictvím zaslechnutých náletů při rodičovské pauze na cigaretu u východu, ve vyprávěních prožitého či z telefonátů s těmi, kdo zůstali nahoře.

Ve chvílích nudy Nikita a jeho mladší sestra sáhnou po diapozitivech a v kukátku se jim před očima střídají nažloutlé snímky lidí stojících s nákupem nebo psíkem před rozbořenými domy. Záběry působí jako postapokalyptické vzpomínky na život na povrchu. Nad dekami rozloženými na zemi a přípravou jídla na turniketech občas zazní hlášení, zvuk civilizace a řádu. Na nástupišti bude ordinovat doktorka.

Lékařka diagnostikuje Nikitovi nedostatek vitamínu D, který tělo získává ze Slunce. Nahradily ho zářivky, přirozené světlo je symbolem nebezpečí i naděje. Tvůrci naznačují rozvíjející se křehkou, platonickou blízkost. Schopnost napojit se na jinou lidskou bytost – ale i na jiného živého tvora – skýtá možnost úlevy a naděje uprostřed strachu o život.

Dokumentaristé přijeli na Ukrajinu na jaře 2022 s humanitární misí. Proč novináře zajímá jen první den války, proč ne pátý, ptá se Nikita Viky, když si hrají v kabině strojvůdce. Jejich fingovaný rozhovor je jedním z ojedinělých míst, kde inscenovanost snímku trochu dře. Působí návodně jako vybudovaný můstek k přesahovým otázkám. Co je možné autenticky zachytit? Co se dá zprostředkovat z nepřenositelné zkušenosti? Tvůrci ukazují aktuální důsledky války: vykořenění, beznaděj, nezdolnost. Zároveň uvažují nad válkou budoucí, nad tím, co po ní zůstane v duších a jak v nich (ne)bude pokračovat. Jindřiška Bláhová

Výstava týdne

„…a viděl jsem nové nebe a novou zemi“. Citátem z novozákonního Zjevení sv. Jana, čili Apokalypsy je pojmenovaný rozsáhlý projekt Západočeské galerie v Plzni, jehož výstavní verze probíhá s podtitulem Apokalypsa a umění v českých zemích v Masných krámech. Expozici zásadně rozšiřuje doprovodná kniha, kterou dal plzeňský tým dohromady (stejně jako výstavu) s kolektivem historiků Ústavu dějin umění. Jde o výstup vědeckého grantu, ale co je překvapivé: publikace soustřeďující texty, jež mapují reflexe Apokalypsy od Velislavovy bible až po underground, je ve výsledku vlastně atraktivnější než sama výstava.

Hodně za to může její architektura. Tomáš Winter s Pavlou Machalíkovou do výstavy vybrali skoro 130 děl od 40 autorů a autorek od středověku po současnost: od faksimile Svatovítské apokalypsy z 11. století až po šest let starou malbu Jana Vytisky Čerti Apokalypsy. Je to jednak velké množství exponátů a hlavně velké časové rozpětí, k jehož svorníku se (kromě hlavního tématu) těžko hledá klíč. Architekt Tomáš Svoboda se ho rozhodl spolu s grafičkou Adélou Svobodovou najít v ostře zelených plochách a výrazných popiskách. Ty ovšem ve výsledku (podobně je řešená i publikace) strhávají pozornost spíš samy na sebe než na to, co mají ilustrovat a popisovat.

Otázkou také je, proč v dnešní době vůbec vystavovat faksimile a zda má smysl pouštět na panely projekci gotických fresek z Karlštejna. Kdo chce vidět reprodukce, nemusí kvůli tomu chodit na výstavy, ale zapne si internet. Do sálu se místo toho mohlo vejít víc unikátů, jakým je reverzibilní obraz s Rozmařilým mladíkem a Peklem z dílny Jana Jiřího Heinsche z konce 17. století (z proměnlivého díla ovládaného posouvacím mechanismem je v expozici bohužel vidět mladík, a ne peklo), portrét svatého Jana na Patmu od Porýnského mistra ze začátku 16. století nebo při každé příležitosti fascinující plátno Po konci (Hic iacet omnipotens homo sapiens) od Věry Novákové z roku 1952, které si akce vypůjčila i na svůj vizuál.

A k dalším pozitivům: z výstavy se návštěvníci chytrou formou dozvědí, proč je v Apokalypse tak důležité číslo 7, kdo dal vizuální podobu čtyřem jezdcům šířícím po světě zmar, nebo proč v biblickém textu nacházel za normalizace náš underground paralelu k vlastnímu osudu. V době, kdy se k současným planetárním metlám přidalo po covidu a invazi na Ukrajinu i aktuální dění v Izraeli, je navíc dobré si připomenout, co vlastně na Patmu Jan na konci 1. století napsal. Že totiž po všech krizích, ať už jsou sebešílenější, nás čeká šťastný život v novém Jeruzalémě. Otázkou pochopitelně zůstává, jak jednou, až to všechno skončí, bude tenhle Jeruzalém vypadat. Jan H. Vitvar

Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a pravidelně vám přinášíme výběr z chystaného vydání

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter.