O ženské autonomii

Objednejte si k odběru newslettery Respektu

Narazila jsem na tyhle otázky, když jsem pracovala na textu o platformě OnlyFans, ale vynořují se v souvislosti s “ženskou otázkou” pravidelně. Jde o zmatení nad zdánlivými paradoxy: jak to, že ženám vadí, že jsou sexualizovány v práci nebo ve veřejném prostoru, ale pak se samy svlékají na internetu a vybírají za to peníze? Jak to, že se zvedne masové virální hnutí proti obtěžování a násilí, ale zároveň platforma OnlyFans vydělává miliardy? A proč tvůrkyním z OF vadí, když jim fanoušci posílají vulgární zprávy a nevybíravě po nich požadují větší odhalení nebo specifické sexuální akty; čemu se diví, když vyrábějí erotický nebo dokonce pornografický obsah, nejsou tam snad od toho?

A dále: proč západní feministé a feministky protestují proti tomu, že se ženy v Íránu či Afghánistánu musí povinně zahalovat, a přitom tolerují nebo se přímo zastávají v Evropě či USA žijících muslimek a jejich práva nosit šátek? Proč se tolik řeší otázka interrupcí a jaká otázka leží v samém středu celé debaty? Proč byla v minulosti tak bouřlivá bitva o hormonální antikoncepci a proč je pro některé lidi i dnes nepřijatelná představa antikoncepce užívané ženami? A tak podobně.

Všechny tyto paradoxy ovšem přestanou být paradoxní, když se v posuzování té či oné situace soustředíme na jednu základní otázku: kdo v dané věci rozhoduje? Kdo má konečně slovo a kontrolu? Fotografie nahé ženy, která je k ní donucena nevýhodnou smlouvou nebo manipulací, na její podobu či využití nemá žádný vliv a získá pouze menší část z celkového výdělku, totiž reprezentuje úplně jiný příběh než fotografie nahé ženy, která o všem zmíněném rozhoduje od začátku do konce sama. A sama také inkasuje zisky.

I žena, která se živí výrobou pornografického obsahu, má právo stanovit si hranice, za které nepůjde a odmítnout lidi, kteří tyto hranice nerespektují, a navíc nedodržují základy slušné interakce. Ta platí jak směrem k učitelce v mateřské školce, tak směrem k pornoherečce. A je to ona a nikdo jiný, kdo si stanoví, co jí je příjemné, a co nikoliv.

Není absurdní, že masová exploze #MeToo a ohromná popularita OnlyFans běží paralelně vedle sebe - v obou fenoménech jde o to, kdo ve finále rozhoduje, co se bude dít s ženskými těly, kdo si na ně dělá nárok, kdo je může (po)užít k vlastnímu obohacení. A v obou případech jde o to, že rozhodnutí nemá dělat nikdo jiný než ženy samy. Stejně tak se téma interrupce či antikoncepce se v základu dotýkají jedné základní otázky: kdo rozhoduje o tom, zda bude mít žena děti, kolik jich bude mít a kdy? Ženy. Ne jejich okolí, a už vůbec ne politici nebo náboženští vůdci. Snahy omezit interrupce jsou snahami omezit kontrolu nad vlastní reprodukcí, kterou ženy ve svobodné společnosti mají.

Muslimka činící ve svobodné zemi vlastní rozhodnutí o zahalení vlasů je ve zcela jiného situaci než žena, kterou k tomu nutí s hrozbou drakonických trestů a dohlíží na to mravnostní policie. A je ve zcela jiné situaci než Íránka, která de facto nemá jinou možnost. Nutit onu první ženu proti její vůli k odhalování je stejně problematické jako nařídit jí, aby se zahalila.

Ve středu všech těchto debat je tedy základní téma ženské autonomie a vlády nad vlastním životem. O tom, čím a za jakých okolností se budou živit, jak se budou oblékat, s kým a jak budou intimně v kontaktu, kolik budou mít dětí. Ale řečeno už s TGM: „není ženské otázky - je otázka lidská“. Je tedy dobré vždy pamatovat na to, že v kulturních a politických válkách dneška jde o lidská práva.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter