Zemřel George Bush starší, symbol mizejících gentlemanských časů

Ve věku čtyřiadevadesáti let zemřel v pátek bývalý americký prezident George H. W. Bush - a Amerika to nese s nostalgií. “Pravděpodobně si ho budeme pamatovat jako posledního prezidenta, kterým významná část populace intenzivně nepohrdala,” píše na webu týdeník The New Yorker - levicový týdeník, který jinak pro republikánské prezidenty žádné velké pochopení nemá. Slušňák Bush starší se ale vymyká. Byl vlastně připomínkou dob, kdy politiku ještě občas dělali trochu sušší, solidní pánové, kteří nemluvili celou dobu jen o sobě, a ne vždy cítili potřebu zasadit protivníku poslední ránu do vazu.

Pro Čechy byl George H.W. Bush prvním porevolučním americkým prezidentem. Nebyl to ten slavný Ronald Reagan, který porazil sovětskou “říši zla”, byl to až “ten druhý” - bývalý Reaganův viceprezident, kterému se během prvního roku úřadování sesypala Berlínská zeď do klína a on pak ve spolupráci s Michaelem Gorbačovem celý proces rozpadu východního bloku včetně sjednocení Německa bezkonfliktně zmanažoval. Během jeho čtyř let v úřadu se podepisovaly smlouvy včetně té o jaderném odzbrojení a uzavíraly geopolitické dohody.

My si můžeme Bushe seniora pamatovat jako muže, který 17. listopadu 1990, na první výročí sametové revoluce, zvonil na Václavském náměstí zvonem svobody, pod nímž tehdy aplaudovalo sto tisíc lidí. A o něco později uvedl tehdy ještě Československo poprvé od skončení studené války do společenství zemí usilujících o mezinárodní spravedlnost. V první válce v Perském zálivu, jež se vedla za osvobození malého Kuvajtu obsazeného Irákem Saddáma Husajna, měli Čechoslováci svou chemickou jednotku. Byl to tehdy psychologický průlom - jen o pár měsíců dříve byli spojenci z operace Pouštní bouře úhlavními nepřáteli komunistického režimu.

Pouštní bouře byla vlastně také vrcholem prezidentování Bushe staršího. Na rozdíl od druhé irácké války vedené jeho synem - s níž měli bývalí poradci Bushe seniora docela problém -  bylo první tažení proti Husajnovi jasně srozumitelnou válkou se širokou mezinárodní podporou. Když začali Američané bombardovat Bagdád, vyšplhala se obliba George H.W. Bushe někam nad 85 procent. Spojenci rychle zvítězili a americký prezident pak udělal zvláštní věc: nechal Husajnovu armádu běžet a diktátora nesvrhl. O rozhodnutí se vedly spory a dones je možné spekulovat, jak by se svět vyvíjel, kdyby umírněný nejvyšší velitel americké armády zasadil Iráku finální úder. Po zkušenosti Bushe mladšího, který obsazením země zapletl Spojené státy do nekonečného konfliktu v sektářsky nesourodé zemi, se nicméně uměřenost otce jeví jako moudrá prozřetelnost.

Na domácí půdě však Bushova popularita rychle vzala za své. Jeho korektní a chladné vystupování slušného a dobře vzdělaného synka z bohaté rodiny doceňují Američané až dnes, s odstupem. Tehdy jim uprostřed ekonomické recese přišel odtažitý a nezáživný, bez schopnosti pochopit problémy obyčejných Američanů. Dělali si z něj legraci, když se během demonstrativní návštěvy v supermarketu ukázalo, že zřejmě vidí poprvé v životě skutečnou elektronickou kasu se skenerem čárových kódů. Lidový génius komunikace Bill Clinton byl úplně jiná káva – a  George H.W. Bush byl tak jedním z mála prezidentů, kteří to nedokázali dotáhnout do druhého volebního období.

Bush prý prohru nechápal a Clintonem nejdříve dlouho pohrdal, později se ale vztah mezi oběma muži proměnil. Začali se spolu objevovat na společných dobročinných akcích a našli v sobě zjevně zálibu. Dokud to zdraví staršího z nich dovolovalo, fungovali jako symbol mizejících džentlmenských časů, kdy se v politice samozřejmě tvrdě bojovalo, ale kromě osobních ambicí šlo ještě o větší věci a aktéři si toho byli vědomi.

Bývalý vojenský pilot (během druhé světové války byl sestřelen v Pacifiku a zachráněn posádkou ponorky) nestrávil ovšem stáří v křesle, slavné jsou jeho seskoky padákem na oslavu narozenin, třeba vlastních osmdesátin, a divoké projížďky v motorovém člunu. S manželkou Barbarou strávil v manželství přes sedmdesát let. Zemřel osm měsíců po ní.