Být novinářem v Rusku je jako ocitnout se ve filmu od Tarantina. Musíte na to mít žaludek

Když se dnes mluví o Rusku, řeč se většinou rychle stočí k Vladimiru Putinovi a jeho snaze obnovit někdejší sovětské impérium. Rusko je ale zároveň stále největší země světa rozkládající se tisíce kilometrů od Evropy po Dálný východ, jejíž obyvatele často spojuje jen společný jazyk a sledování státní televize. Jak se jejím obyvatelů žije? Co si Rusové napříč mnoha časovými pásmy myslí o státu, který jim vládne? O tom toho příliš nevíme, do velké míry i proto, že v zemi chybějí nezávislí novináři a média, kteří by o tom podali zprávu. Existují ale výjimky a jednou z těch nejzářivějších je Jelena Kosťučenko, která ve svých textech popisuje, jak Putinovo Rusko vypadá zevnitř.

Její vtahující, mimořádně čtivé reportáže, které vznikly během dvaceti let práce pro legendární (a Putinovým režimem koncem března 2022 ukončený) deník Novaja Gazeta, si teď čtenáři mohou přečíst v osobně laděné knize Moje Rusko: Zprávy ze ztracené země, která nedávno vyšla také česky. Kosťučenko v knize ukazuje, jak se žije v izolovaných vesnicích, kam nevede žádná silnice, jako reportér v utajení stráví 24 hodin na běžné moskevské policejní stanici nebo přináší zdrcující zprávu o tom, jak v Rusku fungují ústavy pro mentálně postižené. V jedné ze svých posledních reportáží se Kosťučenko vydala na Ukrajinu, aby zblízka popsala dění na frontě. Po jejím vydání žije v Berlíně v exilu, protože by jí kvůli jejím textům po návratu do Ruska hrozilo vězení. V polovině dubna ale nečekaně navštívila Česko a v rozhovoru pro Respekt mluví mimo jiné o tom, co jí během dvaceti let práce nejvíce šokovalo nebo proč je pro ni Praha výjimečné město. 

Vaše pražská návštěva je trochu improvizace a prý překvapila i českého vydavatele vaší aktuální knihy. Co vás k ní přimělo?

Od přátel jsem se dozvěděla, že tu jsou lidé, kteří by se se mnou moc chtěli potkat, a pozvali mě, abych se tu zúčastnila debaty. Vůbec jsem neváhala, protože to dávalo smysl. Moje kniha se tu totiž zrodila. Napsala jsem ji v Praze. 

Od té doby, co jste odešla z Ruska, žijete v Berlíně. Jak to, že příběh knihy začíná v Praze?

Když jsem opustila Ukrajinu, kde jsem pracovala na válečných reportážích, získala jsem autorskou rezidenci v Praze, kterou mi poskytlo Centrum pro občanskou společnost (mezinárodní nevládní organizace sídlící v Praze – pozn. red.). Svou knihu jsem tedy začala psát právě tady. Měla jsem byt v Praze 6 v domě s balkonem, ze kterého byl výhled na celé město. Praha mi dala strašně moc. Období, kdy jsem knihu sepisovala, pro mě bylo strašně těžké. Zrovna jsem ztratila svou rodnou zemi. Moje země zaútočila na Ukrajinu, kde začala válka, a já byla úplně zničená. Válku jsem na Ukrajině zažila zblízka na vlastní oči, a když jsem přímo z fronty přijela do Prahy, měla jsem posttraumatickou stresovou poruchu, sotva jsem se zvládala o sebe postarat. Ale nějakým způsobem jsem tu našla sílu, abych mohla začít psát. A na to nikdy nezapomenu. 

Měla jste v Praze nějaké místo, kam jste chodila čerpat energii?

Kousek od mého domu v Praze 6 byl starý jabloňový sad. To místo mi během práce sloužilo jako oáza klidu, kam jsem se chodila nabít. 

Vaše kniha vyšla v ruštině s titulem Moje milovaná země, v angličtině s názvem I love Russia. Český název se trochu liší, tady vyšla pod názvem Moje Rusko: Zprávy ze ztracené země. V knize najdeme spoustu důvodů, proč je Rusko ztracená země. Odkdy tohle platí pro vás osobně?

Těžká otázka. Věřím, že to nebyla událost, ke které došlo 24. února 2022, tedy invaze na Ukrajinu. Spíše se jednalo o postupný proces. Myslím, že semínko našeho fašismu bylo zasazeno v devadesátých letech minulého století poté, co se rozpadl Sovětský svaz. Vím, že tady na Západě lidé o této době mluví jako o čase demokracie a svobody, ale v Rusku to bylo období zločinu, chudoby a neexistence lidských práv. Lidé bojovali o přežití. Začali pociťovat naštvanost a hněv. Chyběl jim život ze sovětských časů, který mohli mít pod kontrolou nebo aspoň mohli předvídat, co se stane. Tenhle pocit a také vzpomínka na někdejší velikost Sovětského svazu zasely semínko, které se postupně rozrůstalo po celé zemi. S válkou se tomuhle semínku vždy dařilo mimořádně dobře. Nevěřím v prokletí, nemyslím si, že jsme prokletý národ, který má otroctví v genech. Věřím, že trauma, které si neseme z devadesátých let, a naše nostalgie po velikosti byly šikovně využity propagandou a politiky, kteří potřebovali ospravedlnit své zločiny. 

Narodila jste se na konci osmdesátých let v Jaroslavli nedaleko od Moskvy. Když jste v devadesátých letech vyrůstala na malém ruském městě, měla jste už tehdy pocit, že žijete ve ztracené zemi?

Ztracená země, to je vlastně slovní hříčka. Můžeme mluvit o zemi, kterou jsem ztratila já. Ztratila jsem ji tehdy, kdy jsem se do ní nemohla vrátit poté, co jsem pracovala jako novinářka popisující ruskou invazi na Ukrajině. Potom můžeme mluvit o ztracené zemi v tom smyslu, že je to země, která zabloudila. Předpokládám ale, že se mě ptáte spíše na to druhé. Když jsem vyrůstala v Jaroslavli, máma mi říkala, že Sovětský svaz byla skvělá země, kde bylo dost jídla a lidé byli k sobě přívětiví, a teď že žijeme v Rusku, kde lidé sotva přežívají a život je hrozný. Díky tomu jsem tehdy Rusko vnímala jako horší verzi Sovětského svazu, plnou naštvaných lidí, kteří často neměli co jíst. Většinu svého dětství jsem se děsila toho, že nepřežijeme, že tu situaci nezvládneme. 

Mluvíte doslova o strachu z chudoby?

Na jedné straně z chudoby, na druhé o život. Na ulicích se často střílelo, lidé umírali. Zpětně si vybavuji, že když jsem vyrůstala, nenáviděla jsem hlavně zimu. Protože když je chladno a máte hlad, tak to je prostě těžké vydržet. Kdo to nezažil, nemůže to pochopit. Když jsem vyrůstala, měla jsem celkově pocit, že moje země se rozpadá, že zaniká a my se všemi silami snažíme nezůstat pohřbeni pod jejími troskami.