„Mimozemšťané“ kolem nás

Charles Foster přes den uléhal se svým osmiletým synem Tomem do nory a vylézali z ní jen v noci. Po čtyřech vyráželi do okolí v lesích Walesu, nořili své nosy do vlhké hlíny nebo bahna kaluží a pojídali červy, kteří jim skřípali v zubech. Charles a Tom žili šest týdnů jako jezevci. Charles ale žil také jako vydra, celé hodiny plaval ve studené řece a snažil se chytit zuby nějakou rybu, což se mu sice čas od času podařilo, ale jelikož na rozdíl od vydry nemá kožich, jeho zimou zmodralé tváře se staly kořistí pijavic.

Nejúspěšnější byl jako londýnská liška: přespával v zahradách, pojídal pohozené zbytky a vítězoslavný okamžik nastal, když mu jiná liška ukradla kuřecí stehno. „Hleděli jsme si z očí do očí, byl to silný vztah já–ty, o jehož existenci z teorie o přírodním světě vím, ale zažít ho je nesmírně těžké,“ uvedl pro týdeník New Statesman.

Charles Foster kromě převtělování se do zvířat přednáší na Oxfordu lékařskou etiku a o svém životě coby jezevce, vydry nebo lišky vydal letos na jaře knihu s názvem Being a Beast (Být zvířetem). Přiznává v ní, že nedosáhl svého cíle, jímž mělo být autentické zakoušení světa, jak ho svými smysly vnímají zvířata. Problém byl v tom, že se mu nepodařilo zbavit svého lidství, jež naplno pocítil, když se po šesti týdnech jezevčího života vztyčil. „Bylo to příliš troufalé,“ říká o svém pokusu.

Navzdory marnosti své snahy považuje zvířata za naše blízké příbuzné, i když se k nim podle něj chováme jako psychopaté.…