Bush a Putin na mrtvém bodě

Včerejší jednání Putina s Bushem o vhodné podobě protiraketového systému opět připomínalo dialog hluchých. Ani obligátní poplácávání po zádech nemohlo zakrýt fakt, že představy obou státníků jsou si dnes vzdálené stejně jako kdykoli před tím. Co to znamená pro Českou republiku? Máme ruskou nabídku vítat, podporovat postoj USA, nebo počkat, jak to celé dopadne?

Podle analytika Asociace pro mezinárodní otázky Antonína Berdycha Česká republika do bilaterálního jednání obou velmocí nijak zasáhnout nemůže, přesto by ho měla pečlivě sledovat. Teoreticky by totiž mohlo dojít k uzavření dohody „na náš účet“.

Postup Ruska je podle něho třeba pokládat za krajně nebezpečný pro ČR: „Rusko se pokusilo aplikovat právo veta na naše území. Ázerbájdžánská alternativa navíc není plnohodnotnou alternativou, protože Evropa by nebyla plně chráněna.“

Předchozí vývoj vztahu obou velmocí nasvědčuje tomu, že k žádnému průlomu v dohledné době nedojde – postoje Moskvy a Washingtonu jsou příliš rozdílné. Otázkou zůstává, jaký postup by měla zvolit česká diplomacie ve vztahu k Rusku, aby nezhoršila už beztak napjaté vztahy. Je vhodnější strategií tvrdost, nebo naopak vstřícnost?

Antonín Berdych soudí, že ČR musí oba přístupy kombinovat. Na jedné straně trvat na svém právu učinit vlastní rozhodnutí neovlivněné tlaky z Moskvy, na druhé maximální otevřenost. Rusko je třeba průběžně informovat a vysvětlovat povahu celého systému.

Zcela odlišný pohled nabízí Jan Májíček z iniciativy Ne základnám. Umístění radaru mimo ČR je sice podle něj mírně lepší variantou, iniciativa však odmítá radar jako takový: „Základna umístěná kdekoli je špatná, protože povede k novým závodům ve zbrojení v oblasti moderních technologií.“

Česká diplomacie by se dle Májíčka měla snažit vymanit z vlivu velmocí a formulovat vlastní dlouhodobou zahraničněpolitickou vizi, což se nyní neděje. Rozhovory mezi Bushem a Putinem považuje za předem odsouzené k nezdaru: „Supervelmoci se pouze přetlačují, jednání nebudou mít pozitivní výsledky.“

Zajímavé je, že podobně je podle specialisty AMO na Blízký východ Cyrila Bumbálka celá záležitost vnímána i v Íránu, který je nejčastěji zmiňován jako potenciální hrozba. Zatímco pro česká média je radar jedním z ústředních témat, íránský tisk mu tolik pozornosti nevěnuje. „Íránská veřejnost tuto otázku příliš nevnímá. V tisku se objevují spíše narážky na to, že podobný systém stejně nebude fungovat,“ říká Bumbálek. „Íránci berou stavbu základen především jako zvyšování napětí mezi USA a Ruskem, nikoli jako věc přímo namířenou proti nim.“