2003/44

Předminulou neděli 19. října zemřel v Sarajevu bosenský lídr Alija Izetbegovič, jeden z autokratů, kteří do svých rukou obratně převzali v dávném roce 1990 moc po komunistických funkcionářích ve většině tehdejší Jugoslávie. Bosna-Hercegovina, jak známo, se poté v první polovině 90. let stala dějištěm války, při níž zahynulo asi dvě stě tisíc lidí. Izetbegovič, který zemřel na zástavu srdce, dlouhé roky stál v čele Bosňáků neboli Muslimů – bosenští Slované islámského vyznání byli už po druhé světové válce uznáni za národ, odtud velké „M“. A právě Bosňáků zahynulo při genocidních etnických čistkách nejvíce. Izetbegovičova pohřbu se minulou středu za lijáku v Sarajevu účastnilo přes sto tisíc lidí. Ovšem v ten samý den mezinárodní tribunál v Haagu potvrdil, že vyšetřoval jeho údajný podíl na spáchání některých válečných zločinů.

Minulý týden předal Írán Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (MAAE) dokumenty, jež mají podle teheránských ajatolláhů obsahovat všechny informace o jejich jaderném programu. Jack Straw, Dominique de Villepin a Joschka Fischer zároveň na Íránu vymohli plnou spolupráci s MAAE včetně souhlasu s nečekanými inspekcemi jaderného arzenálu teokracie, což by mělo být stvrzeno podpisem dodatkového protokolu ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. A konečně, ajatolláhové se po rozhovoru se zmíněnou trojicí zavázali zastavit program na obohacování uranu. Rozhodli se tedy skončit s něčím, co podle vlastních tvrzení údajně vůbec nedělali. Program budovali údajně jen kvůli vytápění domácností – jenže obohacený uran je materiálem potřebným pro konstrukci nukleární zbraně. Žádné jiné využití neexistuje. Je proto na místě oslava vítězství Západu, anebo rozhořčení nad nevěrohodností teheránské vlády?

Že vysokoškolští profesoři někdy objevují trvalé hodnoty v písňových textech, z nichž zdrženlivějším povahám vstávají hrůzou vlasy na hlavě, jsme se mohli před pár lety přesvědčit v případě detroitského rappera Eminema. V závěsu za ním se na scéně světové pop-music objevilo ještě jedno lehce šokující stvoření. Dáma z kanadského Toronta, oděná pouze do růžového spodního prádla a s nalepeným plnovousem křičí při koncertech na mužskou část publika, ať „zavrtí ocasem“, nechá se nosit na rukou a přitom se dokáže machistickému rock’n’rollu tvrdě vysmívat. Už svou první deskou vzbudila Merrill Nisker alias Peaches zájem nejen hudebních fanoušků, ale i feministek a sociologů z univerzit a její horká novinka Fatherfucker (Otcomrd) potvrzuje, že oprávněně.

Druhá kniha memoárů Alexandra Isajeviče Solženicyna Zrno mezi žernovy – Črty z vyhnanství, která se minulý týden dostala do rukou českému čtenáři, vychází naštěstí v době, kdy je možné posoudit její obsah s dostatečným časovým odstupem od popisovaných událostí. Čtenář si při četbě může udržet přirozený nadhled a ušetřit se zbytečných emocí, které by kniha v jiném čase a za jiných okolností bezesporu vyvolala. Vzpomínky proložené úvahami o životě, politice, morálce a v neposlední řadě o autorově vlastní důležitosti a ublíženosti už dnes zdaleka nemají sílu časované bomby, jakou mělo v polovině 70. let na obou březích Atlantiku vydání knihy Souostroví Gulag. Nicméně umožňují nám nahlédnout Solženicynovu osobnost v celé její složitosti.

Mohou demokratické volby změnit vládu? Jak kde. V zemích, kde si dvě či více stran pomocí psané či nepsané smlouvy rozdělí moc a opozice zcela ztratí na významu, je to těžké. Vzniká v nich totiž zakořeněný model proporční demokracie, kde jsou mantinely předem stanoveny a karty v podstatě rozdány. Ke změně zaběhlého systému je pak zapotřebí věru silné zemětřesení. Právě na tomto pozadí je třeba vnímat výsledky švýcarských voleb z 19. října a vítězství lidové strany „švýcarského Haidera“ Christopha Blochera, jejíž program agituje proti přistěhovalectví, proti zneužívání sociálního systému a proti sjednocování Evropy. Strašení Haiderem je dost možná žurnalisticky nadnesené. Zajímavější je skutečnost, že ve Švýcarsku, symbolu tradice, neměnnosti, úspěchu a blahobytu, se po téměř půlstoletí mluví o změně vlády.

Normální firmu řídí manažer podle vůle majitele, v polostátní energetické společnosti ČEZ to v posledních letech bylo spíše naopak. Politici, zastupující zájmy vlastníka, dělali a schvalovali to, co si přál a vymyslel šéf ČEZ Jaroslav Míl. To on pomohl zastavit privatizaci ČEZ, to on získal pro podnik kontrolu hned nad pěti distributory elektřiny. Avšak když vlivný ředitel proti vůli vlády a s ní spojených zájmových skupin usiloval o koupi státních podílů v hnědouhelných dolech, minulý týden byl sesazen z postu předsedy představenstva i generálního ředitele. Paradoxně za akci, při níž poprvé jednal nejen v zájmu ČEZ, ale i v souladu s obecnějšími zájmy celé ekonomiky.

Účast na veřejném životě ve státech s parlamentním systémem dlouho vyžadovala literární zdatnost, jejímž vzorem byly výkony slavných řečníků a dějepisců starého Říma. Adepti politiky se usilovně cvičili ve skládání působivých projevů a průběh své kariéry sledovali v pečlivě vedených denících, které jim v závěru života posloužily při práci na pamětech. V těch se znovu vraceli k politickým bojům, objasňovali svá rozhodnutí a vytvářeli pro potomstvo obraz svých zásluh, pikantně okořeněný pomluvami kolegů. K posledním velkým literátům této tradice patřili Charles de Gaulle a Winston Churchill. Ti ovšem svá memoárová díla psali už v době, kdy podobu politického provozu začala zásadně měnit televize. Dnes vycházejí politické paměti snad ještě hojněji než dřív, na jejich literární úrovni a stylu však už zdaleka tolik nezáleží. Potomstvo si udělá obrázek spíš z toho, co mu dokumentaristé sestříhají z televizních záznamů.
Paměti Madeleine Albrightové, rodačky z pražského Smíchova, jež se jako americká ministryně zahraničí stala jednou z nejvlivnějších planetárních osobností, ukazují, že politická literatura může najít zajímavé uplatnění i v éře obrazů. Ve zhuštěné podobě obsahují vše, co nacházíme v klasických spisech, tedy bystré analýzy, definice osobních postojů, výmluvné postřehy ze scény i zákulisí dějin, ale napínavé jsou přitom jako televizní seriál.

Rámeček
Madeleine Albrightová se narodila v roce 1937 v Praze. Její otec Josef Korbel byl československý diplomat: za války pracoval pro exilovou vládu v Anglii, poté byl velvyslancem v Jugoslávii, po únorovém puči s rodinou emigroval do USA. Albrightová vystudovala dívčí univerzitu Wellesley a získala doktorát na Columbijské univerzitě. Angažovala se v Demokratické straně a pomáhala s prezidentskými kampaněmi jejích kandidátů. V roce 1993 ji prezident Clinton jmenoval velvyslankyní USA v OSN, o tři roky později ji ustavil 64. ministryní zahraničí (byla to nejvyšší státní funkce, jaké kdy žena v USA dosáhla). V současné době přednáší mezinárodní vztahy na Georgetownské univerzitě, je předsedkyní National Democratic Institute, založila poradenskou firmu Albright Group a je členkou správní rady Newyorské burzy.
Madeleine Albrightová je rozvedená, má tři dcery a šest vnuků. Žije ve Washingtonu, D.C. V minulých dnech přijela do Prahy u příležitosti vydání své knihy memoárů Madeleine, nejlepší ze všech možných světů (viz recenze na str. 18).
Konec rámečku

Studovala jste politologii a historii, přednášela jste na vysoké škole. Byla jste dost vybavená pro praktickou politiku?
Hodilo se mi, že jsem věděla, co a proč se děje. Ale při praktických rozhodováních musíte vzít v potaz také, kolik ta která věc stojí. Nejde jen o peníze, ale taky o lidi, kteří na ní pracují. Akademici mají tendenci pragmatickou politiku podceňovat. Je jednoduché kritizovat politiky, když nevíte, jak těžké je dělat politická rozhodnutí. I já už na to pomalu zapomínám. Je to ta nejtěžší věc na světě.
Myslela jsem si také, že politika je založena na velkých rozhodnutích, že je černobílá: ano – ne. A že to je hned jasné. Zjistila jsem ale, že jde vlastně o sled velmi malých kroků. Uděláte první a náhle jste na cestě a ptáte se: Jak jsem se sem dostala? V tom jsem změnila názor – politika, to jsou především malá rozhodování.

Před pětatřiceti lety jej ze samopalu postřelil ruský voják a od té doby ochrnutý Alexandr Roušal (56) marně čekal na satisfakci. Podobně jako stovky dalších lidí, i on patří k přímým postiženým okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy ze srpna 1968. Těžké zranění mu navždy změnilo život. Cestu k odškodnění obětí srpnové okupace teď otevřeli delegáti ODS, když oznámili, že v Poslanecké sněmovně předloží příslušný zákon.
21. srpna 1968 zbýval Alexandru Roušalovi týden do konce základní vojenské služby. V ten den ale do Československa vtrhla invazní armáda okolních komunistických států a na Roušalovu jednotku řadící se na dvoře kasáren nedaleko Zvolena spustili ze samopalů palbu vojáci z okolojedoucí okupační kolony. Na místě zemřeli dva lidé, další tři – mezi nimi i vojín Roušal, byli těžce zraněni.

Ještě před šestnácti měsíci chtěla Zemanova vláda na ten účel sto miliard korun, jinak prý české země ztratí suverenitu. Nákup stíhaček – považovaný všeobecně za největší korupční projekt samostatného Česka – ale nakonec Zemanovi nevyšel a jeho nástupce teď chce suverenitu bránit ve zcela opačném gardu: zcela zdarma. Špidlův kabinet se zeptal devíti spojeneckých vlád, jestli by nám nedarovaly čtrnáct bojových letadel, a oslovení zatím nejsou proti. Pokud si ale odmyslíme rozdíl v hoře peněz, spojuje oba plány zásadní věc: oba přišly na stůl v době, kdy není schválená reforma armády, kdy není jasné, jak vlastně vojsko bude za pár let vypadat a kdy neexistuje žádný výhled, jak reformu – a tedy i stíhačky či jejich provoz – zaplatit. Opozice to říká přímo: za „reformní“ nitky tahají mocní lobbisté zbrojního průmyslu a ministerstvo jen narychlo přešívá tvář armády podle jejich potřeb a požadavků.

Nepřítel v podobě teroristů byl sice rozmetán, druhý, pro Američany a Evropany možná neméně zákeřný, ale má nebývale živnou půdu. Řeč je o Afghánistánu a tamní produkci drog. OSN totiž hlásí, že díky pádu Tálibánu zažije letos hlavní producent heroinu Afghánistán rekordní sklizeň opia. Dá se zvítězit i nad tímto protivníkem? Odpověď nabízí následující reportáž.
Údolí Darai Súfu, stotisícové horské enklávy na severu Afghánistánu, připomíná opiovou rezervaci. Zatímco cestou sem člověk potkává jen bídná políčka s pšenicí, hned v první daraisúfské vesnici se to zazelená makovicemi. Hospodář se objevuje okamžitě poté, co vystupujeme z našeho džípu u jednoho z pozemků. Opiový mák je natolik cennou plodinou, že rolníci u svých polí hlídkují dnem i nocí. Také z rodiny Muhamada Husajna se na stráži střídají všichni dospělí muži. „Ničeho se nebojíme, vás ani Ameriky, ani naší vlády,“ odpovídá na dotaz, zda nemá strach z udání nebo ze zásahu protidrogového komanda.