2003/45

Od roku 1963, kdy byl ze žerdí v Keni stažen Union Jack a vztyčena černo-červeno-zelená vlajka nového národa, se bývalá koloniální mocnost nedostala v těchto krajích do podobně trapné situace.

Okolí stanice rychlodráhy Mačida na západě Tokia zaplavilo moře deštníků, stovky dalších lidí se schovávají pod zastřešenými vchody. Muž, na kterého v hustém dešti trpělivě čekají, přichází. Připravuje se na svoji první řeč ve zřejmě největším zápase o udržení moci. Takto popsal přední japonský deník Asahi šimbun začátek kampaně před předčasnými volbami z pohledu jejich hlavního aktéra, charismatického premiéra Džuničiró Koizumiho. „Velkým tématem voleb bude, zda bych měl zůstat ministerským předsedou,“ shrnuje sám Koizumi důvod, proč půjdou miliony Japonců 9. listopadu k volebním urnám.

Jaké dnes na Českou republiku číhá největší nebezpečí? Televize Nova v tom má jasno: sudetští Němci. Hrozby, které z jejich revanše plynou, řešila letos plná polovina „Sedmiček“, hlavní politické show této stanice. „Kdo nese zodpovědnost za fakt, že 58 let po válce občané nemají jistotu, že nepřijdou o svůj majetek? Co kromě proklamací udělali politici pro to, aby soudy nezačaly přepisovat historii?“ ptá se svých hostů s železnou pravidelností moderátorka pořadu Jana Bobošíková a koulí přitom významně očima.

Sedmý ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů, který minulý víkend hostila Jihlava, nabídl zajímavý odraz západního světa se zvláštním důrazem na střední Evropu. Nabitá kina prozrazovala zájem publika a pobíhající zahraniční producenti čilý obchodní ruch. Organizátorům se podařilo zařadit do přehlídky přes sto dokumentů z devatenácti zemí. Nových českých snímků se zde objevilo šestnáct. Jeden z nich s názvem Sentiment uchvátil mezinárodní porotu natolik, že jej spolu se slovenským filmem 66 sezón vyhlásila za nejlepší středoevropský dokumentární film roku. Je to nečekané: Sentiment je totiž v podstatě hraný film s Jiřím Kodetem v hlavní roli a jako takový bude tento týden uveden do našich kin.

Ještě loni v říjnu si sběračka mušlí Carmen Formosová (46) obouvala gumáky, v noci brala do ruky silnou lampu a vyrážela do bahna odlivu. „Jsem psychicky závislá na své práci. Každým okamžikem člověka může smést vlna nebo zachytit mořský proud, ale moře mi dávalo obživu třicet let,“ vysvětlovala. Teď je všechno jinak. Přesně před rokem ztroskotal 270 kilometrů od galicijského pobřeží tanker Prestige a Carmen získala proti své vůli rok placené dovolené, který její život změnil k nepoznání. Podobný osud potkal tisíce obyvatel španělského severovýchodu.

Bjorn Lomborg (38) vystudoval politické vědy v Kodani. Od roku 1994 působí jako profesor statistiky na univerzitě v Aarhusu. Byl členem hnutí Greenpeace, v roce 2001 však vydal knihu „Skeptický ochránce životního prostředí“, v níž se na základě statistických dat snaží prokázat, že životní prostředí ve světě se nezhoršuje, jak jsou přesvědčeni ekologičtí aktivisté, ale naopak. Kniha vyvolala obrovský ohlas ve světových médiích (britský týdeník The Economist ji například označil za nejdůležitější knihu o věcech veřejných za posledních deset let), řada vědeckých autorit ji naopak považuje za chybnou a nepřijatelnou. Navzdory tomu je Bjorn Lomborg od roku 2002 ředitelem dánského Ústavu pro sledování životního prostředí.

Národ léta si přeříkávající mantru „o nás bez nás“ najednou v týmu spojenců připravuje samosprávu pro Irák, podílí se na západní strategii vůči diktaturám a teroristům, spolurozhoduje o ústavě pro Evropu. Samé velké věci. A spolu s nutností je řešit dorazila do zdejší kotliny i otázka: Kdo vlastně jsou ti lidé sedící v českém dresu za stolem, u kterého se tvoří svět? A co vlastně dělají?

Za ruskými hospodářskými zločiny z 90. let už je třeba udělat tlustou čáru a „balíkem zákonů ukončit debatu o legálnosti nabytého majetku“, napsal minulou středu do Moskevských novostí známý ekonom Grigorij Javlinskij. Reagoval tím na případ, který celý týden hýbal Ruskem: zatčení Michaila Chodorkovského, šéfa a spolumajitele největší soukromé firmy v zemi, ropného koncernu Jukos.
Sám Javlinskij by se sice dal v této věci považovat za podjatého – zatčený magnát je velkým sponzorem jeho liberální strany Jabloko –, avšak návrh na amnestii pro ruské hospodářské zločiny „s výjimkou těch, jež provázelo fyzické násilí“ podporuje například i britský list Financial Times. Dnešní stav, kdy lze kdykoli uvěznit kteréhokoli ruského zbohatlíka, Kremlu zjevně vyhovuje. Případ Chodorkovskij však může přinést změnu.

Bylo to zajímavé divadlo na téma česká poslanecká imunita. Země, která svým zákonodárcům dovoluje uniknout bez trestu z přestupků a kde poslance mohou i z nejtěžšího zločinu doživotně vyvinit jeho kolegové, si na konto připsala i opačný rekord: k zodpovědnosti byl pohnán člen sněmovny za to, že v parlamentní debatě kultivovaně vyslovil svůj názor. Mandátový a imunitní výbor sice ve čtvrtek odložil problém lidoveckého poslance Josefa Janečka jako bezpředmětný, pochybnosti nad logikou fungování svobody parlamentního projevu v Česku se tím ale zaplašit nepodařilo.

Rozhodovat o lukrativních zakázkách a zároveň je dostávat? V normálních zemích něco nemyslitelného. Ale v Česku – zatím běžná praxe. Dokladem může být i dění v severočeském Liberci. V metropoli, kterou ročenka tuzemských podnikatelů City Invest Czech už léta vyhlašuje za nejzkorumpovanější hnízdo ze všech čtrnácti krajských měst. Dva příklady z poslední doby dávají tušit, čemu Liberec vděčí za tak špatnou pověst.

Kampaň k prosincovým parlamentním volbám v Rusku zahájil prezident Vladimír Putin útokem na finanční zdroj liberálně orientovaných stran. Ruská generální prokuratura, která, jak se v Rusku i mimo ně ví, neučiní bez souhlasu Kremlu jediný významnější krok, obvinila miliardáře Michaila Chodorkovského, šéfa a spoluvlastníka mocné naftařské společnosti Jukos a sponzora liberálních politických stran Jabloko a Svaz pravicových sil, ze šesti závažných hospodářských deliktů. Zvláštní policejní přepadové komando v černých kuklách a se zbraní v ruce ho vyvleklo na Sibiři z letadla jako nebezpečného teroristu. Soud promptně rozhodl, že má být poslán do moskevské vazební věznice, do společné cely mezi staré kriminálníky. Po dvou dnech sice Chodorkovského přestěhovali do lepšího a dali mu televizor, nejspíše proto, aby viděl, kterak politiky kritizovaný prezident jeho zatčení schvaluje a justici za ten tyjátr chválí.

Je to nepříjemné zjištění a nepříjemný pohled: Špidlova vláda ničí svou pověst rychlostí, o jaké by se člověku před pár měsíci ani nesnilo. Ještě donedávna se dalo ministrům věřit, že se upřímně snaží o slušnější, průhlednější styl vládnutí než jejich předchůdci. V posledních týdnech je však taková víra čím dál těžší. Ministr vnitra rozdává místa v polostátních podnicích svým chráněncům, rezort zemědělství vypadá, jako by ho řídil rovnou Šlouf, a v největší letošní privatizaci vláda jasně nadržuje svému favoritovi – jako za Zemana. Přitom ani pochybní, ba ani vyloženě neschopní ministři se nemusejí bát o křeslo: jejich výkon jako by premiéra nezajímal.
Lze tento sešup ještě zastavit? Vláda potřebuje obnovit to, čemu Anglosasové říkají leadership, vůdcovství, či výstižněji přeloženo: schopnost vést vlastním příkladem. Do takové obnovy se musí vložit sám premiér. Těžko si představit, že by se to obešlo bez personálních změn.