2003/46

K pozoruhodným zvláštnostem české zábavní scény patří její letitá usazenost. Karty se rozdávaly někdy v první polovině 60. let, kdy dal Nikita Chruščov pokyn k oživení socialismu a média se otevřela tehdejším dvacetiletým. I když se zakrátko zase uzavřela, kdo se stihl proslavit, směl zůstat, pokud si to politicky nepokazil. Při proplouvání normalizací se generace hvězd naučila obezřetnosti a stavovské solidaritě, což uplatnila i při svém návratu na výsluní koncem 90. let. Slavně se nyní vrací i jeden z kmotrů její fenomenální životaschopnosti. Ladislav Štaidl – dříve kytarista, skladatel a kapelník, nyní podnikatel. U křtu jeho memoárové knížky Víno z hroznů asistoval Karlu Gottovi ministr kultury Pavel Dostál a mezi hosty nechyběl dokonce ani Jiří Dienstbier.

Německá komedie Good Bye, Lenin!, která má v Česku premiéru 17. listopadu, žertuje především na účet už neexistující Německé demokratické republiky. To by při znalosti zdejších komedií na normalizační téma mohlo vyvolávat obavy: nesnaží se nám tvůrci náhodou namluvit, že léta za berlínskou zdí byla k popukání? Ne. Nostalgikům tenhle film jako prášek proti bolení hlavy rozhodně neposlouží. Už samotný nápad, na němž scenárista Bernd Lichtenberg a režisér Wolfgang Becker svůj filmový příběh postavili, zní slibně a v komediální branži má cenu zlata. Přesvědčená východoněmecká komunistka a pionýrská vedoucí Christiane Kernerová se počátkem října 1989 při cestě na stranickou veselici připlete k protirežimní manifestaci a mezi mladými demonstranty, do nichž policie buší hlava nehlava, s hrůzou spatří i svého syna Alexe. Sražena infarktem padá k zemi, a když se po osmi měsících probere v nemocnici z kómatu, je v Německu všechno jinak.

Vyhláška podepsaná současným premiérem Vladimírem Špidlou přikazuje obyvatelstvu uklidit se z cesty, pokud po ní v označeném voze jede někdo z vládního týmu.
A Češi jsou na takové zacházení zvyklí: ještě před dvěma lety mělo výsadu drát se na silnici vpřed bez ohledu na značky, předpisy i lidi kolem osmdesáti českých politiků. Po zmíněné vyhlášce jich zůstala čtvrtina. Ve většině zemí sebevědomého Západu pořád ještě neuvěřitelné

Hned po dobytí Bagdádu se CIA podařilo zabavit téměř kompletní archiv tamního ministerstva zahraničí a některé materiály irácké tajné služby Muchabarat. České bezpečnostní orgány mají dnes k dispozici spisy z pražské ambasády Iráku. Už v létě byl v Bagdádu zatčen americkými vojáky bývalý irácký konzul v Praze Ahmed Al Aní. Přestože se dodnes nepodařilo prokázat, zda se konzul setkal v Praze s teroristou Muhammadem Attou, nové informace z amerických, německých a nakonec i českých služeb naznačují, že Attovy návštěvy v Praze byly důležité. Pro teroristickou operaci z 11. září možná rozhodující.

Co se vlastně u všech všudy v Ostravě stalo? Jak to, že předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda, kterému před sjezdem vyslovila drtivou podporu většina krajských organizací, byl poražen poslancem Miroslavem Kalouskem? Po pravdě je třeba přiznat, že důvody se nehledaly lehce ani samotným účastníkům sjezdu. Rozhodně má ale sobotní verdikt velký význam pro celou politickou scénu. Když Miroslav Kalousek získal v Kulturním domě města Vítkovic vítězných sto čtyřiašedesát hlasů proti Svobodovým sto jednatřiceti, byl to pro mnohé doslova šok. V kuloárech se ihned hovořilo o „konci strany“, že vyhrál „führer“ a „korupčníci“.

Chinook sestřelen. Scéna jako ze Somálska před deseti lety, kdy byl sestřelen Černý jestřáb, ale přesto zásadně odlišná. Na Dušičky totiž Američané nepřišli o vojenský vrtulník v okrajové zemi zmítané chaosem, nýbrž v Iráku, kde už jsou půl roku pevně usazeni a sám prezident Bush vyhlásil 1. května vítězství. V neděli 2. listopadu ztratili na dvacet vojáků, což byla jejich vůbec největší jednorázová ztráta v rámci celé irácké války – a navíc za formálního míru. O týden dříve byl zasažen rovněž raketou hotel v Bagdádu, ve kterém právě pobýval proponent války proti Saddámu Husajnovi, náměstek amerického ministra obrany Paul Wolfowitz. A v první den posvátného měsíce ramadánu explodovala sanitka naložená výbušninami před kanceláří Červeného kříže. Klasický sebevražedný atentát. Jde snad o nějaký trend stoupajících násilností, které by mohly vést do neřešitelné situace a vposledku ke stažení Američanů z Iráku? Zatím nikoli. Je to spíše nezbytný vývoj, který je třeba vydržet a přestát.

Tak velký rozruch kolem jediné knihy Češi nepamatují. Politici mluví o zostuzení země, zástupci nevládních organizací obviňují autorku z podvodu, policie na ni chystá trestní oznámení a stínový ministr chce pohnat na kobereček německého ministra vnitra. To vše kvůli knize Děti šlapou chodník (Zpráva z česko-německé hranice), v níž německá autorka Cathrin Schauerová popsala české západní pohraničí jako místo, kde kvete dětská prostituce. Češi téměř jednohlasně nesouhlasí a chtějí po Schauerové důkazy. Každý, kdo ale někdy pohraničí v západních Sudetech navštívil, musí uznat, že to není zrovna výstavní skříň českého kapitalismu. Přesto nejde otázku, zda paní Schauerová nepřehání, jen tak beze všeho smést se stolu.

„Vedle plničů stojí matrikáři. Procesí se sune dál; vajíčka se jedno po druhém přenesou ze zkumavek do větších nádob; rutinovaný zářez do pobřišnicové blány, morula je uložena na místo, vše se zalije fyziologickým roztokem a láhev pokračuje na své cestě k etiketářům.“ Připadá vám to jako utopie? Původně to tak bylo napsané – úryvek pochází ze slavné knihy Aldouse Huxleyho, Krásný nový svět –, ale podle názoru profesora Bryana Sykese, který se na Oxfordské univerzitě zabývá genetikou lidí, se takovýto svět možná jednou stane skutečností. Zabývá se tím ve svém díle, které letos v září vydal pod názvem Adam’s Curse (Adamovo prokletí).

Rámeček
Jan Ruml se narodil roku 1953 v Praze. Z politických důvodů nebyl přijat na vysokou školu. Byl signatářem Charty 77 a členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných; v roce 1981 strávil rok ve vazbě. Koncem 80. let působil jako novinář v různých samizdatových periodikách a ve Videožurnálu, po listopadu 1989 stál u zrodu časopisu Respekt. V dubnu 1990 se stal náměstkem federálního ministra vnitra, o dva roky později vstoupil do ODS a pracoval jako český ministr vnitra až do října 1997. Poté vystoupil s kritikou financování ODS, založil stranu Unie svobody a byl do roku 1999 jejím předsedou. Od roku 1998 je senátorem, na podzim 2000 byl zvolen místopředsedou Senátu. Jan Ruml je ženatý, má dvě děti.
Konec rámečku

Pět a půl roku jste byl ministrem vnitra. Jak se díváte na Stanislava Grosse?
Ukázalo se, že nezatočil s rumlovsko-fendrychovskou klikou, jak sliboval. Práce, kterou jsme dělali, k něčemu vedla a on v ní v podstatě pokračuje. Systémově se toho příliš nezměnilo, a pokud ano, spíš k horšímu. Vznikly nové trestní zákony, takže ministerstvo a státní zastupitelství mají trochu jiné role než dřív. Je dobře, že je teď rezort hodně osvětlený: mohou se tak vyvalit různé věci.

V ekonomice často závisí úspěch jak na originálním nápadu, tak na tom, kdo s ním přijde jako první. Českým expertům v Iráku se nyní podařilo obojí: jako první navrhli, že udělají nový územní plán pro Bagdád. V této zdánlivě nezáživné věci se skrývá neobyčejná příležitost: čeští architekti by mohli vtisknout Bagdádu tvář na desítky let dopředu a získat informace o irácké metropoli, které, obrazně řečeno, zaplatí realitní kanceláře či investoři zlatem.

Začalo to letos v létě prohlášením jednoho kněze, že v Boha nevěří, ale kázat chce dál, a končí to zpochybněním evangelicko-luteránské lidové církve „folkekirchen“ jako takové. Řeč je o diskusi, která se o církvi – podle čísel dominantní v dánské společnosti – vede napříč médii. Vše se točí kolem dvou otázek, které vznesla ministryně církví Tove Fergová: Co by měla církev člověku s mobilem u ucha a internetem v obýváku přinášet? Jakého chcete do budoucnosti kněze?

„Pokud se mi podaří vyhrát volby, přivedu s sebou do Kremlu své bývalé kolegy z KGB,“ pronesl Vladimir Putin coby úřadující prezident Ruska v březnu 2000 v rozhovoru pro americkou televizi ABC. „Znám je mnoho let a důvěřuji jim. Nemá to nic společného s ideologií. Je to otázka odborných kvalit,“ objasnil tehdy. Své předsevzetí někdejší šéf Výboru státní bezpečnosti (KGB) splnil, i když ne úplně doslova.
V zahraniční službě v řadách KGB strávil Putin polovinu 70. a celá 80. léta. Nikdy ale prý nebyl horlivým stoupencem komunistů, nýbrž spíše jejich pragmatickým kritikem – ve své vzpomínkové knize ho tak vykresluje Vladimir Usolcev, jeho bývalý kolega z kanceláře KGB na drážďanské Angelikastrasse 4.