2003/50

Ačkoli od největší tragédie 20. století už uplynulo šedesát let, v posledních letech je celospolečenský zájem o téma holocaustu silnější než kdy předtím. Nacistické genocidě se věnují výstavy, projekty, znovu zaměstnává i archiváře. Organizace jako Spielbergova nadace už léta zaznamenávají svědectví přeživších, dokud to ještě jde, a v současné době kulminuje i jiné úsilí: snaha vrátit tvář a osobní příběh alespoň zlomku z oněch šesti milionů lidí, kteří se z vyhlazovacích táborů nevrátili. Zatím poslední takový projekt představuje nyní pražské Židovské muzeum na výstavě Nalezené tváře v Galerii Roberta Guttmanna.

Minulý čtvrtek byla v Muzeu romské kultury v Brně otevřena výstava Kočování po obrazech – Romové ve výtvarném umění 17.–20. století. Nejde o přehlídku prací romských výtvarníků, ale o pohled opačný: rozsahem nevelká expozice mapuje, jak byli Romové po staletí zobrazováni bílými malíři. Kromě uměleckého zážitku má tak tato přehlídka ještě jeden důležitý smysl: na vlastní oči můžeme spatřit, jak hluboko do minulosti sahají stereotypy, s nimiž majorita na Romy pohlíží dodnes.

Válka s terorem se komplikuje. Přibývá bombových útoků a na současné hlavní frontě – v Iráku – začali prosaddámovští útočníci plánovitě zabíjet i jiné než jen americké vojáky. Česko zareagovalo jako první z více než třicetičlenné protiteroristické aliance: začalo z Iráku stahovat své lidi, osazenstvo úspěšné a potřebné polní nemocnice. Když to naše kuvajtská ambasadorka Jana Hybášková glosovala jako nepromyšlený a zbabělý útěk před nepřítelem, odpověděly politické i armádní špičky s rozhořčením: Ne, spojence nezrazujeme a boj s terorem nevzdáváme!

Je první prosincové úterý ráno, ve staré budově nedaleko pražského centra právě začíná mimořádný sněm Sdružení politických vězňů a pozůstalých. Vchod do zasedacího sálu blokuje stolek a u něj starší žena pečlivě odškrtává jména účastníků: čekají se bouřlivé chvíle. Přítomní delegáti totiž nedávno odvolali předsedu sdružení za to, že si dovolil blahopřát sudetským Němcům k otevření jejich pražské kanceláře.
„Pozval někdo novináře?“ ptá se nervózně paní u stolku. „Ne, vůbec ho sem nepouštějte,“ přikazuje přivolaný muž, jak se později ukáže – nový šéf sdružení Rudolf Wittenberg. Sám pak bere vetřelce za paži a vyvádí pryč. „Tady z toho sněmu se nesmí v tisku objevit ani řádka, na to vás upozorňuju, ani jediná řádka,“ zvyšuje hlas Wittenberg. „My víme, odkud vítr vane, to je neuvěřitelné, co si ten Stránský dovoluje.“

Francouzský ministr školství Luc Ferry pootevřel jednu z Pandořiných skříněk domácí politiky – reformu školského systému. Vysoké školy by měly pokročit, jak říká, „v procesu modernizace“. Záměr ale naráží na tuhý odpor studentů. Barikády ze židlí a stolů u vchodu do univerzitních budov, před nimiž skanduje hlouček mladých lidí s transparenty v rukou. Takový je v posledních týdnech obrázek některých francouzských měst. Reforma sleduje dva cíle – harmonizovat studijní plány a diplomy s evropskými praktikami a svěřit vysokým školám vyšší míru nezávislosti na centrální administrativě.

Po více než dvouleté stagnaci, která s sebou přinesla nezaměstnanost kolem 7 %, se v USA objevuje optimismus. Už šesté čtvrtletí vykazuje ekonomika mírný růst a v uplynulých třech měsících HDP vzrostl dokonce o 8,2 %. Jedná se o nejvyšší čtvrtletní nárůst HDP od roku 1984. Pracovní produktivita podle některých průzkumů dosahuje historického maxima a hlavní burzovní ukazatele – Dow Jones a Nasdaq – se začínají pohybovat v oblastech, v nichž se naposledy nacházely v létě před 11. zářím 2001. Těžko si představit řeč čísel, která by v tuto už téměř předvolební chvíli mohla lahodit uším prezidenta George W. Bushe více.

„Je to právě deset let, co jsme se radovali,“ říká José Curin (26). Patří k indiánskému kmenu Mapuche, v chilské metropoli studuje informatiku a vzpomíná na schválení zákona o základních právech indiánů. „Teď jsme ale mírně řečeno v rozpacích.“ Zákon, který měl indiánům v Chile po staletích ústrků zajistit právo na kvalitní půdu a tradiční způsob života, se totiž před nedávnem opět změnil v cár papíru. Na jejich „nedotknutelném“ území hodlá vláda postavit mamutí vodní elektrárnu. Přesto nelze říci, že by pozoruhodní chilští indiáni svůj boj úplně prohráli.

Rámeček
Jiří Janeček (nar. 1956) pracoval jako dělník v chemickém provozu, pomocný dělník a výzkumný pracovník. V roce 1989 vystudoval dálkově Fakultu žurnalistiky UK, poté nastoupil do České televize, kde působil v redakci zpravodajství postupně jako redaktor, moderátor hlavního zpravodajského pořadu, vedoucí moderátorů a ředitel. Letos v červenci se stal generálním ředitelem ČT.
Konec rámečku

Po jmenování do čela České televize jste prohlásil, že nebudete podléhat politickým tlakům a dělat kompromisy, za které byste se musel stydět. Kolika politikům už jste položil telefon?
Možná se vám to bude zdát divné, ale mně nikdo nevolá. Vlastně až na ministra kultury Dostála, se kterým jsem několikrát mluvil. Šlo o informativní rozhovory, mimo jiné o koncesionářských poplatcích. Naposledy se mě ptal, jestli opravdu točíme reportáž o paní Buzkové.

Občané, nebojte se. Udělám vše pro to, abych vás ochránil před nájezdem slovenských Romů, slíbil ministr vnitra Stanislav Gross před třemi týdny, když vláda projednávala dokument jeho úřadu, nazvaný Analýza soudobé migrace a usazování příslušníků romských komunit ze Slovenska na našem území. Analýza však neobsahuje ani jediný řádek o tom, že by k nám v poslední době přicházelo víc Romů z východu než kdykoli jindy. Přesto je však dobré věnovat slovenským Romům pozornost. Většina zdejších Romů přišla ze Slovenska a většina slovenských Romů má u nás příbuzné. Jejich komunity na obou stranách hranice jsou spojité nádoby. A navíc jsou slovenští Romové na dně, zatímco ti naši teprve na cestě dolů. Znalost slovenské situace by politikům ukázala, kam až mohou soužití s menšinou dovést.

Poslední listopadový pátek se nad kariérou dvou nejmocnějších černouhelných magnátů v zemi stáhla mračna. Viktora Koláčka a Petra Otavu policie obvinila, že od ledna 1999 systematicky tunelovali ve prospěch své společnosti Karbon Invest polostátní Ostravsko-karvinské a Českomoravské doly, v nichž pracuje 22 tisíc lidí. Spolu s nimi vyšetřovatel stíhá i Jana Przybylu, jenž byl do roku 2001 společníkem Koláčka a Otavy. Trojlístku mužů hrozí za zneužívání informací v obchodním styku až dvanáct let vězení.

Soudkyně Kateřina Kohoutková vynesla v pátek verdikt nad deseti mimopražskými důstojníky Státní bezpečnosti, kteří se na přelomu 70. a 80. let podíleli na akci Asanace. Oč v ní šlo, je všeobecně známo: donutit psychickým a fyzickým násilím odpůrce komunistického režimu, aby se vystěhovali na Západ. Rozsudky byly podle očekávání. Devět bývalých krajských šéfů StB odešlo s podmíněnými tresty, jen desátý Petr Žák (někdejší šéf odboru pro boj s vnitřním nepřítelem v Hradci Králové) dostal tři roky natvrdo.
Rozsudek paní Kohoutkové je neuvěřitelně mírný – estébáci mohli a měli do jednoho skončit v kriminále. Ale je nutno dodat, že soudkyně v tom není sama. Stejně alarmující jsou argumenty státní zástupkyně, pomalý a zřejmě i nedbalý postup vyšetřovatelů a celkově vlažný zájem společnosti na tom, aby bylo spravedlnosti učiněno za dost.

Obyvatelstvo české kotliny je patrně vystaveno velkému nebezpečí. Dá se tak soudit z varovných řečí politiků, úřední přísnosti a nepřátelského tónu zákonů týkajících se lidí odjinud. Úřední osoby se nás tady neustále snaží varovat a chránit před cizinci či hrozbou, která prý s nimi automaticky přichází. Ministr vnitra bije na poplach před údajným nájezdem slovenské romské menšiny, stát je ochoten vracet uprchlíky zpět do totalitních režimů íránského střihu a jedna jediná žena přijíždějící sem z Asie na pozvání příbuzných léčit těžce nemocné dítě způsobí týden trvající paniku nejvyšší státní byrokracie. I ti z příchozích, kteří tu již déle žijí, mluví stále o arogantní cizinecké policii, nepřátelských úřadech a všemožné, zákonem chráněné diskriminaci.