2003/51

Čas ruského básníka Josifa Brodského se naplnil koncem roku 1996 a zpráva o jeho smrti rezonovala po celém světě s kromobyčejnou silou. V Rusku především proto, že se Brodskij stal legendou už v 60. letech, kdy jej jako začínajícího „petěrburského“ básníka chránila pod svými křídly dožívající Anna Achmatovová; a navíc zemřel nečekaně a poměrně mladý. Ve Spojených státech se pak připomínalo, že nositel Nobelovy ceny za literaturu po své vynucené emi-graci v 70. letech přijal v novém domově jako adoptivní literární jazyk angličtinu. Život i smrt Josifa Brodského jsou opředeny nejrůznějšími populárními mýty, které často zastiňují skutečný význam jeho díla. Esej Vodoznaky, jejž z anglického originálu do češtiny přeložili Tomáš Glanc a Jana Kleňhová, je tak možné číst mimo jiné jako Brodského pokus o vytvoření vlastního mýtu, který by ty lidové překonal silou básnického výrazu.

Když se bigbíťáci a punkeři dostanou do středních let, objeví se před nimi známé dilema: jít za hlasem svého srdce a harcovat po klubech, nebo si najít stálé zaměstnání, usadit se a založit rodinu? Věhlasnou alternativní kapelu Už jsme doma to postihlo před dvěma lety, když její zakládající člen Jindřich Dolanský pověsil svůj saxofon na hřebík, odešel ke stavební firmě a spolu s ním formaci opustil také baskytarista. Frontman skupiny, kytarista, zpěvák a klávesista Miroslav Wanek, ovšem nehodil flintu do žita. Skupinu postupně vystavěl znovu a letos na konci listopadu představil v obrozené sestavě v pořadí šestou studiovou desku nazvanou Rybí tuk. Přes nesporné úsilí jí ale bohužel něco chybí – a není to jen saxofon.

Česká televize má problém. Médium, které svého času rozkrývalo nejzávažnější politické podrazy typu Zemanův Bamberg a výrazně určovalo veřejnou agendu, se postupně mění v hračku zdejší politické reprezentace. Drezúra, pomocí které poslanci nastolili klid na Kavčích horách, je prostá a jmenuje se hlad: už šest let sněmovna nezvýšila koncesionářské poplatky, ze kterých ČT žije. A výsledek se dostavil: televize dnes politiky téměř nekritizuje a z vysílání seškrtala skoro všechny publicistické pořady.

„Mrzí mě to. Strašně mě to mrzí,“ opakoval na palubě vládního letadla vracejícího se z Bruselu do Prahy první náměstek ministra zahraničí Jan Kohout. Výraz jeho obličeje, a nejen jeho, kromě únavy prozrazoval i jisté rozpaky: krach jednání kontinentálních politických špiček o historicky první ústavě Unie je nepříjemnou zprávou o dostatečné vůli a schopnostech evropských lídrů dohodnout se i v pětadvaceti. Pád ústavy navíc po sobě zanechal nejistotu, co bude dál. Šéf českého vyjednávacího týmu Vladimír Špidla nicméně vzniklou situaci považuje jen za nepovedenou epizodu: „Evropa utrpěla etapovou porážku, když se nebyla schopná dohodnout na textu ve všech ohledech lepším, než je nynější smlouva z Nice.“

Co se to vlastně v Bruselu o víkendu stalo? „Je ta sklenice z poloviny prázdná, nebo z poloviny plná?“ položil si řečnickou otázku i Silvio Berlusconi poté, co se do světa rozlétly dramatické zvěsti o krachu schůzky, zmařené práci na ústavě a konci jednotné Evropy. Situace je teď opravdu značně nepřehledná a hodně záleží na úhlu pohledu.

Během dramatických víkendových jednání v Bruselu se znovu potvrdilo, že v evropské politice se objevil nový silný hlas – Polsko. Proti návrhu první evropské ústavy se tato kandidátská země postavila tak ostře, až celý projekt v tuto chvíli zkrachoval. To samozřejmě kromě nejistoty, co bude dál, probudilo i otázku, jak vlastně rozumět dnešní politice Varšavy, a hlavně – co od ní očekávat v budoucnosti. Jistou odpověď nabízí následující text. Jeho autor, bývalý ministr obrany Janusz Onyszkiewicz, v něm na pozvání Respektu vysvětluje hlavní aspekty a důvody současné polské strategie. Je ale třeba připomenout, že jej sepsal předtím, než tato strategie přinesla krach bruselské konstituční debaty.

Pokud existuje něco jako ráj na zemi, pak leží na břehu Curyšského jezera. Tvrdí to alespoň prestižní mezinárodní průzkum, který už několik let po sobě pravidelně označuje švýcarský Curych v konkurenci 216 měst z celého světa za místo, kde je možné prožít nejpříjemnější život na světě.

MARTIN ŘÍMAN se narodil roku 1961 ve Frýdku-Místku. Studoval elektrotechniku na VUT v Brně, po r. 1992 si vzdělání doplnil na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Pracoval jako programátor, pět let je soukromým podnikatelem. Od roku 1990 působil ve veřejných funkcích v rodném městě, v letech 1996–97 byl ministrem dopravy a spojů ČR, od roku 2002 je poslancem PS ČR za ODS. Do této strany vstoupil roku 1991, po šesti letech se stal členem její výkonné rady, byl stínovým ministrem dopravy a spojů ODS, od letošního roku je jejím stínovým ministrem průmyslu a obchodu. M. Říman je ženatý, má syna a dceru.

I třináct let po návratu svobody visí nad českou společností slova, která probouzejí strach. Jedním z nich je „šlechta“ – podle nejčerstvějšího průzkumu agentury CVVM vyvolává sám tento všední pojem obavy u více než poloviny zdejšího obyvatelstva. Obrazu nenasytného, odrodilého šlechtice zabírajícího českou zemi se bojí i politici a zkoušejí způsoby, jak nebezpečí zahnat. Tyto politické experimenty se spravedlností mají voličský úspěch, pro další osud české demokracie jsou ale mnohem hrozivější než restituce sebevětšího majetku do rukou nezodpovědného vlastníka s modrou krví.

Ta dlouho očekávaná zpráva přišla v neděli po poledni: během zátahu amerických vojáků u města Tikrít byl v sobotu kolem osmé večer místního času, tedy zhruba za soumraku v Evropě, dopaden Saddám Husajn. Vedení koaličních sil nespěchalo s potvrzením, ale v neděli brzy odpoledne přistoupil na tiskové konferenci k mikrofonu americký civilní správce Iráku Paul Bremer a prohlásil: „Dámy a pánové – máme ho.“ Načež se strhl bouřlivý potlesk iráckých novinářů. „Toto je velký den irácké historie. Tyran se stal vězněm,“ dodal Bremer.

Výsledky ruských parlamentních voleb potvrzují posun země od řízené demokracie k otevřeně autoritářskému pojetí vlády. Vítězství Jednotného Ruska – masivně a nedemokraticky podporovaného Kremlem – znamená, že se režimu prezidenta Vladimira Putina otevírají dveře ke skutečnému ovládnutí země. Cenou za to je ztráta mezinárodní prestiže. A také znovuzrození nacionalistických sil.

Fotbalista David Beckham na podzim oznámil zdánlivě banální věc: dočasně nepřijímá nové reklamní zakázky a omezuje spolupráci s firmou SFX, která řídí jeho obchody. Hodlá se prý plně věnovat Realu Madrid, přípravě na mistrovství Evropy a již probíhajícím obchodním kontraktům, které z něj udělaly fenomén daleko přesahující hranice sportu.