Co se stalo v Bruselu

Co se to vlastně v Bruselu o víkendu stalo? „Je ta sklenice z poloviny prázdná, nebo z poloviny plná?“ položil si řečnickou otázku i Silvio Berlusconi poté, co se do světa rozlétly dramatické zvěsti o krachu schůzky, zmařené práci na ústavě a konci jednotné Evropy. Situace je teď opravdu značně nepřehledná a hodně záleží na úhlu pohledu.

Špatnou zprávou bezesporu jsou vnější kontury jednání. Poprvé Unie jednala v rozšířeném složení a hned neuspěla. To je samozřejmě nepříjemné. Všechna jednání o přijetí východoevropských zemí v uplynulých letech byla těžká, přesto se EU až dosud uměla dohodnout. Polsko teď přináší do Unie nový, řeklo by se postkomunistický styl – bezohledně se hrnout vpřed na úkor ostatních. A nic na tom nemění fakt, že Španělsko a Německo také tvrdě prosazovaly svou. Začínat členství v Unii z neústupných, nespolehlivých pozic není úplně záviděníhodná strategie a hlasy, že by si Poláci měli rozmyslet, zda chtějí v sdružení založeném na důvěře a kompromisu být, nebo ne, jsou zcela na místě.

Větší odstup od víkendových emocí ale ukazuje, že se zatím neděje nic tragického. Díky smlouvě z Nice má EU jasno, jak efektivně pracovat i v rozšířeném složení. Tento systém lze použít a v klidu jednat o ústavě dál.

Německo a Francie sice patrně přijdou s vlastní představou těsnější integrace. I kdyby ji pak prosadily, stále to nemusí znamenat nic špatného. Vícerychlostní Evropa je realitou již dnes – někdo je v měnové unii,…