Mimochodem

Slušelo by se, aby se autor ve svém prvém sloupku představil. Však neučiním tak. Místo toho představím vesničku, v níž teď žiju. Ale aniž bych uvedl její jméno, protože směřuju k obecnější výpovědi. Málokterá vesnice si totiž ještě dnes podržela svůj nezpochybnitelný vesnický charakter. Do vesničky, v níž žiju, přijíždí občas ještě kůžkaři a na Velký pátek táhne vsí hejno kluků s řehtačkami a hrkači, a když má někdo kulaté narozeniny, může si nechat zahrát místní dechovkou, kterou pak pohostí u svých vrátek nepančovanou slivovicí. A nechybí tu koňské povozy ani typický vesnický gotický kostelík, ani tradiční svatováclavské hody. Ale zároveň je tu ve velké stodole autoopravna a za drátěným plotem autobazar a do místní sokolovny se slétají rockové kapely.

Bydlím ve Vinohradské ulici, ale vinohradů je zde asi tolik jako v okolí její pražské jmenovkyně. Když jsem před dvaceti lety chodíval zkratkou na vlak, míjel jsem ještě jeden z posledních místních vinohradů, hlídaný plechovými krahujci, ale kdeže loňské vinohrady jsou? Vinohradská ulice ústí do typické vesnické návsi: zelený plácek se studnou, lípou, božími mukami, přízemními domky a štíty stodol. A na jaře se zde batolí housata. Ale pozor, teď mi nebudete věřit, ale na přízemních domcích tam visí cedule: náměstí Josefa Návesníka. Tomu cimrmanovskému nápadu pojmenovat náves náměstím, a navíc ho připsat Josefu Návesníkovi jsem před léty vzdal hold veselým rozhlasovým fejetonem. Ale když ho pak odvysílali, cedule na šest roků zmizely, aby se teď znovu na náves vrátily. Z toho jsem usoudil, že nešlo o cimrmanovský nápad. Necelé dva kilometry od vesničky je město, k němuž je vesnička přifařena, a tam se zřejmě rozhodli dát „svému předměstí“ městský ráz aspoň nominálně. Vytrhnout ves z vesnického „zápecí“.

Nechtěl bych zde vyjmenovávat všechny příznaky městského charakteru, které mě nakonec vedly k úvaze, že vesnice je už přežilý název a že by se mělo vynajít slovo pojmenovávající tenhle útvar křížící město s vesnicí. Ale když jsem to pak přijal jako svůj úkol, sáhl jsem po Etymologickém slovníku a zjistil, že mě v té souvislosti zajímá něco naprosto jiného. Totiž že slovo vesnice a vesmír má tentýž praslovanský základ, spřízněný se slovem všechen. Takže něco nekonečně velikého, všechny světy, je spojeno s něčím docela malým. Rozumějme: všichni lidé shromáždění v maličké obci jsou jakýmsi živým protějškem všech světů shromážděných v galaxiích. A když pak na to navážu svou amatérskou etymologií, tak vesničku čtu jako veškerou nicku, pandán k veškerému nekonečnu. A odtud je už jen skok k obrazu onoho maličkého bodu, který se ve velkém třesku roztáhl v nekonečný vesmír. Ale to už je, obávám se, etymologická metafyzika.

Ale ještě mimochodem: nechci vás hned na začátku mást, moje sloupky nebudou vesnické. Často spěchám z vesničky, kde jest mi teď žít, na vlak do svého Brna, kde se taky odehraje většina mých „mimochodníků“. Takže příště už z městského chodníku.

Autor je spisovatel

Příští týden píše Petra Hůlová.