Bush? Neznám

Existují hned dva důvody, proč si Američané myslí, že se Newt Gingrich chce stát prezidentem. Za prvé začal podezřele hubnout. Za druhé zcela konsternoval své příznivce i odpůrce, když se v rozhovoru z ničeho nic přiznal k nemanželskému vztahu se svou podřízenou. Je to už dávno a ze vztahu vzešlo Gingrichovo třetí manželství, ale přesto – republikánský matador a tehdejší vůdce republikánské většiny v Kongresu se v soukromí dopouštěl nevěry právě v době, kdy na veřejnosti zuřila aféra Monica Lewinská a on sám v projevech drtil nemravného Billa Clintona a pokoušel se iniciovat jeho odvolání z prezidentského úřadu. Takhle to tedy tehdy bylo, a když o tom dnes Gingrich preventivně sám od sebe mluví, je to podle amerického tisku dostatečný důvod pro předpoklad, že se na podzim chystá ohlásit svou kandidaturu.

Zapomenutá revoluce

Newt Gingrich byl vůdcem „republikánské revoluce“, která ukončila 40 let nadvlády demokratů v americkém Kongresu. Dnes je republikánským rebelem. Strana je podle něj v rozkladu, v nejhorším stavu od aféry Watergate. Může lehce citovat fakty – v Bílém domě sice sedí republikánský prezident, má ale podporu pouhých 28 % veřejnosti. Republikáni prohráli podzimní volby do Kongresu a ztratili v něm po dlouhých letech většinu. Konzervativní strana hlásící se v posledních desetiletích především ke jménu Ronalda Reagana je teď veřejností vnímána jako nekompetentní, zkorumpovaná a bez obsahu. Stačí začít vyjmenovávat – válka v Iráku, Guantánamo, Abú Ghraíb, aféra Abramoff, hurikán Katrina, nečinnost v otázce globálního oteplování. Stačí vzpomenout na padlá jména – Donald Rumsfeld, John Bolton, nově Paul Wolfowitz nebo právě se kácející ministr spravedlnosti Alberto Gonzáles. „Mají republikáni šanci znovu získat prezidentský úřad v roce 2008, nebo až 2012?“ ptal se Gingriche nedávno novinář z týdeníku New Yorker a bývalý kongresman se jenom smál. „Nebo v roce 2016 nebo třeba 2020,“ zněla rezignovaná odpověď.

Gingrich není jediný, kdo to vidí černě. Republikáni za Reagana přišli do Washingtonu s vizí malé vlády, vyrovnaného rozpočtu a morálních hodnot. Dnes je vláda dvojnásobná, deficit dosahuje rekordních čísel a jako jeden z hlavních důvodů podzimní prohry vidí prezidentův poradce Karl Rove aféru kongresmana Marka Foleyho, který v e-mailech obtěžoval svého stážistu (Karl Rove odmítá, že by hlavním důvodem prohry byla nepopulární válka v Iráku). A individuální svoboda, s jejíž obhajobou Američané nejvíce spojují právě republikány? Po 11. září si vláda nechala tehdejší republikánskou většinou schválit bezprecedentní kompetence zasahující do soukromí občanů v podobě zákona Patriot Act. Američané nebyli dříve zvyklí debatovat o nepovolených odposleších ve velkém tak jako teď za vlády George Bushe.

Jenže Newt Gingrich není tak pesimistický, jak se tváří. Do přízně voličů je podle něj možné proniknout prezidentovi navzdory. Příklad? Francouz Nicolas Sarkozy, člen stejné strany jako neoblíbený Jacques Chirac. Podle Gingriche jde o to být radikálně jiný. „Ve Francii chtěli voliči říct: ‚Takové politiky už nechceme,‘ a Sarkozymu se podařilo změnit obsah té nechtěné skupiny. Říkal: ‚Jsem jiný než Chirac, to ona (Ségolène Royalová) je stejná, pokud chcete změnu, volte mě,‘“ popisuje dnešní republikánské naděje Newt Gingrich.

Divný starosta

On sám to zkouší. Letos na jaře třeba zaskočil v debatě svého protivníka Johna Kerryho, když náhle uznal existenci globálního oteplování a začal rozdíl mezi sebou a demokraty líčit pouze jako rozdíl ve způsobu řešení tohoto problému. Hlavním favoritem republikánů je však zatím podle průzkumů bývalý starosta New Yorku Rudi Giuliani.

Vede o dvacet procent před ostatními stranickými kolegy a je jediný, kdo se dokáže v preferencích alespoň vyrovnat Hillary Clintonové. Ani tento svižný šedesátník není právě typický republikán. Také se třikrát oženil, přičemž jeho druhý rozvod se stal bulvární událostí roku 2000. Pochodoval ulicemi New Yorku v čele průvodu gayů a lesbiček. Podepsal petici za práva transsexuálů. Chce, aby se ze státních peněz platily potraty, a nemá rád volně držené zbraně. V guvernérských volbách podpořil protikandidáta republikánů a kdysi otevřeně hlásal názorovou spřízněnost s Billem Clintonem. „Většina Clintonova programu je velmi podobná mému,“ tvrdil v 90. letech.

V jeho neortodoxnosti spočívá však jeho slabina. Nejdříve totiž musí v primárkách dobýt vlastní stranu, a tam jsou nejaktivnější právě ti nejkonzervativnější voliči. Přesto Giuliani není ani „na domácí půdě“ bez šance – nahrává mu pověst nekompromisního starosty dekadentního města, který si dokázal poradit s kriminalitou a dostal 600 000 Newyorčanů ze závislosti na dávkách v nezaměstnanosti. Do americké představivosti se mnohem hlouběji než zpackaný rozvod vryl jeho kompetentní postoj v hodinách po útocích 11. září 2001. Giuliani je zkrátka liberální „zlý“ muž, který by mohl Bílý dům pro republikány zachránit, pokud mu to ovšem oni sami dovolí.

Poslední šance

V cestě mu kromě zatím nerozhodnutého Newta Gingriche bude stát další osamělý vlk, John McCain. Jestli někdo býval prototypem Reaganova následníka, byl to právě tento veterán z války ve Vietnamu a mučený válečný zajatec, zároveň zastánce fiskální odpovědnosti. Také McCain se proti republikánskému establishmentu několikrát ostře vymezil – utkal se s Bushem v otázce vyšetřovacích metod CIA, kritizoval jeho přístup ke změně klimatu, zákazu výzkumu kmenových buněk a kvůli obavám z rozpočtového deficitu odmítal jeho daňové škrty. Pokoušel se reformovat financování politických stran, které podle něj zvýhodňuje již zvolené politiky, což byli v té době především republikáni. Má pověst nevyzpytatelného sólisty a jednu velkou nevýhodu – v době případného nástupu do úřadu mu bude 72 let. Kromě toho od počátku podporoval válku v Iráku, a to včetně sporného vyslání posil letos na jaře.

Kdyby se tak vývoj na Blízkém východě hnul k lepšímu, může se svérázný McCain rázem dostat do lepší pozice než kdokoli jiný. Pokud ne, smete ho pravděpodobně stranická opozice – dvě pětiny republikánů už teď říkají, že mu nevěří a nikdy by pro něj nehlasovali.