Ráno vstávám brzy. Abych stihl dobalit a dorazit do Černošic na trh aspoň trochu v klidu, musím se vykopat z postele v pět v noci. Ještě že mám ze včerejška sbaleno všechno na palačinky a nachystaný kávovar. Sprcha a ostatní hygiena a překvapení v podobě slaných muffinů, které mi obětavě napekla žena s sebou. Hmm, dneska budou parmazánové, prima. Vytírám z očí spánek a mozek startuju první dvoukávou, abych po cestě vnímal.
Na trhu jsem skoro včas, ale přesto obětavá organizátorka už v půl osmé volá, jestli je všechno v pořádku. Chytla mě ve Všenorech, takže se uklidňuje a já za chvíli už tahám celý ten bleší cirkus z auta.
Mám krásné místo, na záda mi svítí sluníčko, stánek zčásti stíní veliký kaštan. Vlevo se chystají rybáři a z druhé strany uzenáři. Co si víc přát. Z minulých trhů vím, že nejdřív musí být kafe. Pro mě samozřejmě, ale hlavně přichází první trhovci. Espresso, prodloužené, capuccino s mlékem a už to jede. Rozbalování dalších propriet musí počkat. Na osmou stejně přijdou zákazníci nasnídaní, takže není kam spěchat, a obchod nepočká.
Pláckem nedaleko černošického nádraží proudí neuvěřitelně barevné davy lidí. Každý má svůj osobitý nakupovací styl. Potkáte tu paní se skládacím košíkem, rodiče s dětmi i dědu s vousy à la čínský mudrc. Mě se to teď chvilku týkat nebude, na palačinky přijde řada po desáté. Pár káviček sice prodám, jde to však dnes nějak pomalu. Nakrájím tedy aspoň pár muffinů na ochutnávku a jdu sám sulcovat po trhu. Objednám si mořské vlky a filet z lososa, ženě nahlásím zeleninu a vajíčka ze slušného chovu. Musím říct, že pořadatelkám nezávidím. Filtrovat zrno od plev, aby to byl skutečně farmářský trh, a ne pobočka nějakého supermarketu, musí být dost makačka.
Kolem desáté přichází dvě komisně vypadající dámy a chvíli nato balí vedlejší uzenáři, jako kdyby jim za patami hořelo. Tváří se záhadně, a tak se až přes šuškandu dozvídám, že se zemědělské inspekci nelíbil prodej bez chlazení. Nepříjemné, ale pro zákazníka určitě super. Pro mě jako podnikatele koneckonců taky.
Věci dostávají svůj rytmus, tu a tam se někdo zastaví a kolotoč dobrých dnů, děkují a nabídnětesijestlimátechuť se slévá s leporelem obličejů a uvařených káv do zajímavé koláže. Zastavuje se rodinka, která startuje palačinkový maraton. Skořice, meruňkový rozvar, zakysaná smetana lítají vzduchem a prostoje vyplňuju řečmi o všem možném. Sklízím pochvalu za palačinky od pána, který si bere vizitku, aby neminul ani kamennou kavárnu v Sedlčanech. Hlavně se se mnou nepouštějte do hovoru o kávě, nezastaví mě pak ani zubatá.
Lidé chodí, košíky, tašky a další přenášedla se plní. Úměrně tomu mizí zboží z pultů a přepravek a najednou koukám, že u zeleniny jsem zakukal. Místo špenátu, malých cuketek a karotky dovezu jen mangold, no co se dá dělat. Aspoň že zbyla vajíčka. Těch zase beru kopu. Do dezertů vysloveně tajou a tak je šedesát vajec běžná potřeba na týden.
Blíží se poledne a vše pomalu usíná. Taky bych si dal říct. Tržba nebyla nijak oslnivá, ale co se dá dělat. Začínám balit a ještě dostávám od vedlejšího rybáře dobrou radu na poznání opravdu čerstvých ryb. Jasné oko se totiž dá ošidit ledem a sprchováním, ale to, že z ryby teče sliz ledem nenasimulujete. Ukládám tip do paměti a neprodané zboží do krabic. Za hodinu střídám Markétu v kavárně. Poslední kafe na cestu, naložit kávovar a jedeme.
V Dobřichovicích zase potkávám Ivana Klímu na procházce se psem. Už mám pocit, že bez něj by to nebyl ten pravý trh.
Jan Kořínek, kavárna Ke Kořenům
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
