Jsou nejdelší dny v roce, a tak mě budí světlo a zpěv ptáků v půl šesté. Po snídani vyvenčím psa a jdu do nemocnice, kde pracuju. Patřím ke šťastným lidem, kteří mohou chodit do práce pěšky příjemnou cestou parkem a zahradami a cesta jim zabere 20 minut. Přemýšlím, co mě dnes čeká. Musím na oddělení vše stihnout do půl desáté, protože od deseti si beru volno. Chci se zúčastnit soudního přelíčení. Bude souzena moje kolegyně z občanského sdružení Změna pro Liberec. Zažalovala ji místní velká stavební firma za poškození svého dobrého jména výroky v médiích. Jako odškodné žádá omluvu a jeden milion korun.
Ve tři čtvrtě na deset procházím bezpečnostní kontrolou v soudní budově. Na chodbě před soudní místností postávají novináři, žalovaná kolegyně se svým právníkem, lidé ze sdružení a další, kteří ji přišli morálně podpořit. Na poslední chvíli se dozvídám, že soudce bude jiný, než bylo určeno, a s ostatními diskutuju, zda je to dobře, nebo špatně. Bojím se, že stavební lobby má dlouhé prsty a nenechá nic náhodě.
Chvíli po desáté začíná soud. Soudce vypadá sympaticky. Dva právní zástupci žalobců sedí vlevo, žalovaná strana naproti. Soud jsem na vlastní kůži nezažila, ale celá situace mi připadá povědomá. Jako z filmu.
Stavební firma se cítí být poškozena na svém dobrém jménu větou z novinového článku: „Pokud soukromá firma vysává daně občanů města Liberce, na jejich úkor provozuje lacino svůj soukromý hokejový klub a ještě vytváří zisk, tak je to sprostá zlodějina požehnaná bývalými i současnými politickými garniturami.“
V následujících třech hodinách žalobci žalují, žalovaná se brání. O své dobré jméno bojuje firma zapletená v karlovarské losovačce a v podobně netransparentních „výběrových“ řízeních. Pak byl vyřčen rozsudek, žaloba se zamítá. Mezi námi diváky zavládlo všeobecné uspokojení, radost a úleva, že právo je na straně svobody slova a svobodného názoru.
Navzdory volnu se vracím zpět do nemocnice, dám si pozdní oběd a třídím si dokumenty. Odpoledne mám sraz v blízké hospůdce se čtyřmi spolužačkami ze zdrávky. Máme po maturitě už 27 let a tak v krásném červnovém dni probíráme jen studijní úspěchy i neúspěchy vlastních dětí. Já pak líčím zážitek ze spravedlnosti u soudu. Kamarádky z traumatologie a anestezie vyprávějí o těžkém úrazu motorkáře. Mám je ráda. Přes všechnu tu dřinu neztratily smysl pro humor a milují svou profesi. Popíjíme svěží mátové drinky a zobeme saláty s kousky pizza chleba. Kolegyni z geriatrie potěšíme při placení útraty. Pamatujeme si, co jsme snědly a vypily.
Domů se vracím zase pěšky, je devět hodin večer, teprve se stmívá a je teplo. Nádherné období. Zahrady u secesních vil voní jasmíny a fialové rododendrony ještě neodkvetly.
Doma v pokoji překvapivě nacházím manžela nad počítačovou hrou. Obvykle nad ní nalézám syna. Teď má ovšem čtyřměsíční pauzu. Odjel do Řecka. V rámci praxe pracuje v hotelu. Rozhodnu se mu zavolat, i když mě nabádal, ať volám maximálně jednou za osm dní a zbytečně ho nekontroluju. S úlevou poslouchám, jak je spokojený, ba přímo nadšený. On tedy na ostrově žádnou krizi nepozoruje. Pozdravuje tátu a závidí mu jeho počítačový boj. To jediné je krize. Nemá komp.
Už skoro usínám, když slyším dceru, jak se vrací z oslavy a tiše si zpívá. Zítra má narozeniny. Je ročník 1990, „Havlovo“ dítě, studentka teologie. Schyluje se k noční bouřce, tak jako před dvaadvaceti lety, když přišla na svět. Krátce si zavzpomínám na nesmírnou radost z narození našeho prvního dítěte a poděkuju za dny minulé, dnešní i budoucí.
Štěstí nastává, když máte pocit, že přes všechny zmatky světa jdou věci tak, jak mají jít, a zdá se, že nebesa vám jsou nakloněna. Spím.
Halina Doležalová, předsedkyně sdružení Hospic pro Liberecký kraj
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
