Naši tisíciletí Bavoři

Čeští politici podceňují sílu slov. Těžko se v paměti hledají význačné projevy, v nichž by každodenní politice dodali historickou hloubku nebo mezinárodní šířku. Přitom chaos zpráv na internetu a názorů na sociálních sítích si přímo říká o neustálé vysvětlování kontextu událostí – a proč by jej neměli podávat i politici zvolení do čela země? Český občan dnes může jen s jistou závistí poslouchat promyšlené projevy amerických či západoevropských politiků, kteří se pomocí slov snaží přebírat iniciativu a posouvat společnost o krok dále.

Nad českou politickou kulturu, charakteristickou množstvím nezajímavých slov a nepochopením významu symbolických kroků, minulý týden překvapivě vystoupil Petr Nečas, muž, který se jinak rád drží při zemi. Jako náš vůbec první premiér odjel na státní návštěvu Bavorska, tedy té spolkové země, kde se po poválečném odsunu usídlil více než milion českých Němců. A výsledek patří k tomu nejzajímavějšímu, co česká politika v posledních letech nabídla.

Osudové společenství

Bavorská vláda se v padesátých letech snažila integrovat nové obyvatele. V rámci této snahy nad sudetskými Němci převzala oficiálně záštitu a jmenovala je tzv. čtvrtým bavorským kmenem (vedle Bavorů, Franků a Švábů). Bavorští političtí předáci tedy pochopitelně zastupují zájmy těchto obyvatel, kteří museli opustit český domov na základě uplatnění principu kolektivní viny. Čeští premiéři se proto oficiální cestě do Mnichova vyhýbali. Tvrdili, že jejich partnerem pro dialog je německý kancléř, a s premiérem Bavorska, kde mimochodem žije víc lidí než v celém Česku, ať jednají hejtmani naších krajů. Nečas vidění světa svých předchůdců překonal a nešetřil velkými slovy.

„Málokteré země jsou tak úzce propojeny společnou historií, kulturní spřízněností i tisíciletou duchovní tradicí jako Čechy a Bavorsko,“ začal premiér čtvrteční projev v Zemském sněmu v Mnichově a hned v úvodu naladil tón celé řeči: „Je zřetelné, že se ani dnes na cestě k nalezení vlastní identity neobejdeme jeden bez druhého. Náš vzájemný vztah se zdá být vztahem osudovým, plným inspirace a obohacení, ale i traumat a předsudků.“

Vymanil se z pasti chorobným nacionalismem zdeformovaných třicátých a čtyřicátých let, do níž byly politické vztahy mezi Českem a Bavorskem chyceny. Rozkročil se namísto toho do staletí přátelského soužití a neustálé přeshraniční inspirace. Nečas zmínil počátky křesťanství, které první vladykové z českých zemí přijali v bavorském Řeznu. V projevu předneseném v češtině mluvil o společné architektonické barokní tradici nebo o úzce provázaných počátcích průmyslové tradice v českých zemích a v Bavorsku 19. století, kdy čeští liberálové například s oblibou četli Augšpurské noviny.

Přitom o dávné historii nemluvil s cílem zakrýt mnohem citlivější novodobé dějiny. „Pohraniční krajina ztratila paměť. Zanikla kultura, mnohé architektonické památky byly zničeny, města přišla o svůj pestrý, mnohonárodnostní, mnohojazyčný charakter,“ prohlásil před tím, než se vyznal z osobní i politické lítosti.

V projevu bohužel chyběla přímá omluva za kolektivní vyhnání českých Němců včetně antifašistů a zbytku německy mluvících Židů, kteří se sotva vrátili z nacistických koncentráků. Část Nečasova projevu věnovaná poválečnému dění se nesla v opatrném duchu česko-německé deklarace z roku 1997. Přesto se mnichovským vzduchem šířil pocit, že probíhá historický okamžik. I německá levice nechala bez komentářů fakt, že Nečas do projevu propašoval český obdiv k jaderné energetice. Konzervativní, sociálnědemokratičtí i zelení bavorští poslanci vestoje tleskali. „Údajně to měl být malý krok, ale nakonec se z toho stal velký krok,“ reagoval známý šéf Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt. Komicky v této souvislosti působila jistá posedlost, s níž česká zpravodajská média kladla důraz na otázku navracení majetku odsunutým ve stylu „křivd je nám líto, ale vracet nic nebudeme“ (titulek iDNES.cz).

Nemělo by zapadnout, že premiérova cesta do Mnichova navazovala na první návštěvu bavorského ministerského předsedy Horsta Seehofera v Praze v roce 2010. Také on tehdy prolomil doktrínu svých předchůdců, že do Česka pojedou jen za splnění určitých podmínek, které ale čeští politici považovali za nesplnitelné. Seehofer prolomil tento koloběh vzájemných podmínek, jež nevedly k žádnému posunu. Pozval se do Prahy a bez okatého očekávání nějaké náhrady udělal první smířlivé gesto. Petr Nečas ho teď napodobil. Ze setkání předsedů vlád Česka a Bavorska teď chtějí učinit každoroční zvyk, který by v budoucnu už ani nestál za novinové komentáře.

A teď muzeum

„Lidé na české straně hranice nepociťovali touhu interpretovat dějiny jinak, než jim byly předkládány,“ uznal Petr Nečas sebekriticky k českému pohledu na minulost a vyzval k dalšímu hledání společné interpretace poválečných dějin, na níž by se shodli Češi i Bavoři. Na okraj zmínil, že v tomto hledání má svou důležitou roli i Collegium Bohemicum, které v Ústí nad Labem připravuje muzeum německy mluvících obyvatel českých zemí.

Budova chystaného muzea je opravena převážně z evropských financí. Z peněz Česko-německého fondu budoucnosti a různých sponzorů jsou nakoupeny exponáty. Granty z EU pomohly zaplatit koncepci výstavy. Z ní je zjevné, že v Ústeckém kraji může vzniknout na české poměry unikátní muzeum. Modely připomínají výstavy, jež mohou našinci zatím obdivovat jen při cestách po západní Evropě. Lze na nich vidět přemýšlení tvůrců nad tím, jaká sdělení vlastně vystavené materiály mají lidem předat.

Navzdory tomu nebylo před premiérovou cestou do Bavorska jisté, že se muzeum opravdu dokončí. K převedení modelů do opravdových výstavních sálů totiž chybí padesát milionů korun na osvětlení, klimatizaci a další praktické potřeby a česká vláda jejich zaplacení stále odsouvala. Teď by se to mělo změnit, byť Nečas ani v Mnichově nic jasného neslíbil.