Ber, nebo tě vyvlastníme

Dřevěné kolíky postříkané oranžovým sprejem svítí v hnědé ornici jako jasný důkaz, že jsme tu správně. Stejně jako modrý puntík, který v mapě na mobilu ukazuje naši aktuální polohu. Sedí přesně na tlusté čáře, která se přes displej vine v táhlých pravidelných obloucích jako had. Linka v mapě je trojitá a nepřehlédnutelná, ale zatím jen šedá a přerušovaná. Znázorňuje to, co tu ještě není – dálnici, která se tady u Pardubic začne stavět možná už letos na podzim a mnoha lidem se bude hodit. Jen je ještě potřeba dotáhnout pár bolestných detailů.

„Tudy to povede,“ říká Luboš Kolín a smířeně rozmachuje rukama, aby ukázal to, co je při exkurzi v terénu zjevné. Pole jeho rodiny brzy přetne široký dálniční pás vejpůl. Přes sousední travnaté letiště, kde si postarší modelář pouští navečer svoje letadlo, se dálnice stočí k lesu a dál povede směrem na Prahu.

Až bude tah D35 hotov, spojí hlavní město s Olomoucí přímou trasou přes Litomyšl a Svitavy. Vznikne dlouho plánovaná a očekávaná paralela k přetíženému tahu D1 ve směru Praha–Brno. Tady u Pardubic už příjezdu bagrů takřka nic nebrání. To hlavní, co stavbu dálnic v Česku obvykle nejvíc brzdí – tedy vytyčení trasy a výkup pozemků –, je na prvních dvou úsecích o délce 27 kilometrů u konce.

Až na pár výjimek, jako je právě pole vedle letiště vedené dosud v katastru na Kolínovu manželku Jindřišku a její sestru. Stát už je měl mít dávno přepsané na sebe, ale věc se…