Není cesty zpět

Čtvercové překřížené okno se dá načrtnout různě. Učitel Martin Lána bere nejdřív do ruky obyčejnou tužku a na čtverečkovaný papír nakreslí obrazec tak, jak to intuitivně udělá každý. Začne v levém dolním rohu, udělá velký čtverec a přes něj dvě čáry. První vodorovně a druhou svisle.

Triviální úloha ale může mít plno jiných řešení. Zvlášť na hodině informatiky, jak ji Lána učí na základní škole v Děčíně. Příklad s oknem občas používá v testu pro šesťáky a chce po nich takové řešení, které by obstálo jako optimální návod, kdyby okno místo člověka kreslil stroj.

Jdi rovně, zatoč vpravo, to celé ještě třikrát zopakuj, pak zvedni tužku, přeskoč do poloviny první čáry, vrať se s tužkou na papír, zahni vpravo… To by při navádění robota znělo zbytečně složitě. „Elegantnější je začít uprostřed, nakreslit první malý čtverec, pak se uprostřed otočit a celé to třikrát zopakovat,“ přibližuje zapálený pedagog a nakreslí na papír celé okno jako hranatý čtyřlístek. Po vnitřních čarách sice táhne dvakrát, ale vystačí si s minimem pokynů – a právě o to při vedení strojů jde.

Umět mluvit ke strojům tak, aby člověka poslouchaly, je dovednost, o jejímž vzrůstajícím významu v dnešním vysoce technizovaném světě málokdo pochybuje. V osnovách by se taková látka dala popsat jako základy programování, algoritmizace nebo rozvoj „informatického myšlení“. Jenže to, co jsou pro Lánu a jeho školáky v Děčíně elementární věci, nemá v oficiálních předpisech pro základní školy takřka žádné místo. České osnovy pro informatiku jsou staré 14 let, příděl hodin je minimální a na modernější látku si málokdo z učitelů troufne. Mnozí tak raději zůstávají u přednášení, jak ovládat Word nebo PowerPoint.

Za týden ale nastane změna. Na vybraných 70 školách – překvapivě bez většího rozruchu – se s nástupem nového školního roku začíná testovat výuka informatiky v nových kolejích, které by měly víc odpovídat duchu doby. Testování má běžet dva roky. Školy jsou vybrány tak, aby kopírovaly český průměr a pomohly tvůrcům změn vyhodnotit, jak se jejich vize osvědčí v „normálních podmínkách“. Jde vůbec o první změnu od vzniku takzvaných rámcových vzdělávacích programů, sepsaných v roce 2004 jako povinné minimum, co musí děti znát. Tyto plány měly v nejbližších letech tak jako tak projít velkou revizí, v informatice se dávají do pohybu už teď. „Tlak okolního světa je tak velký, že už v podstatě není cesty zpět,“ přibližuje Jiří Vaníček z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity, jeden z hlavních garantů, který za digitální reformou českého školství stojí.

3 + 2 = 5

Jednou ze sedmdesátky pokusných škol bude od září malotřídka ve vesničce Střížov na jih od Českých Budějovic. Děti z pěti ročníků jsou tu rozděleny jen do dvou tříd, do jedné chodí společně prvňáci a druháci a do druhé všichni ostatní. Starší děti mají informatiku dvakrát týdně pod vedením ředitelky Kateřiny Míčkové Liškové, která se s Vaníčkem seznámila, když si v Budějovicích doplňovala aprobaci pro první stupeň. „Už teď jedeme podle jeho učebnic. U nás nemáme žádné špičkové vybavení a s jeho materiály ani nic takového nepotřebujeme,“ říká mladá ředitelka na vysvětlenou, jak se v testovacím programu ocitla.

I k ní do Střížova díky studiu už něco z moderních trendů proniklo, a to i pro nejmenší děti. Když se prvňáci učí sčítat, výsledek 3 + 2 = 5 si rovnou odzkoušejí na takzvaném bee-botovi – robotické včelce, která má na zádech čtyři šipky pro pohyb dopředu, dozadu, vpravo a vlevo a dá se přes ně dopředu naprogramovat. Když se šipka vpřed zmáčkne napřed třikrát a pak ještě dvakrát, včelka popojede o pět políček. V matematice to slouží jako důkaz, že výpočet je správně, úkolování včelky lze ale zároveň brát jako první krůček k programování.

Takový přístup není ovšem ani zdaleka na českých školách běžnou praxí. Informatika se takto pokročile vyučuje jen tam, kde o to mají sami učitelé zájem. V osnovách to po učitelích nikdo nechce, povinné je probrat hlavně „uživatelské dovednosti“, tedy již zmíněnou obsluhu programů a aplikací. Na „informatické myšlení“, kam spadá vytváření programů a schopnost počítače ovládat, je v osnovách jen minimum požadavků a k tomu jen minimální příděl hodin – povinné minimum je zařadit informatiku do rozvrhu jednou týdně ve dvou ročnících.

To vše se má změnit. Dvouleté testování poběží ve dvou proudech. V tom prvním půjde o to zavést do informatiky novou látku – od programování jednoduchých robotů, jako jsou zmíněné včelky, přes roboty z lega až po programovací jazyk Python na střední škole. „Je to velká věc, v podstatě zavádíme do škol nový předmět,“ vysvětluje Daniela Růžičková z Národního ústavu pro vzdělávání, který za vzdělávací programy ručí coby odborná instituce pod ministerstvem školství. Růžičková odpovídá právě za informatiku a v počítači už má i první verzi toho, co by děti měly z informatiky v budoucnu umět. Její tabulce odpovídají nové, volně dostupné výukové materiály, které Vaníčkův tým připravil pro blížící se testovací režim. První „alfa verze“ učebnic, zaplacených z evropských fondů, už jsou volně ke stažení na webu iMyšlení.cz. Po roce testů se v nich mají vychytat mouchy, pak přijde na řadu druhé kolo testů a rok nato se nový učební program zavede všude. Aspoň tak vypadá nynější plán.

„Dnes se děti většinou učí jako uživatelé. Pak by z nich měli být tvůrci,“ popisuje stav před reformou a po ní Martin Lána, který se na přípravě nové informatiky podílel jako dobrovolník v rámci takzvaného ICT panelu, sdružujícího průkopníky z praxe.

Word místo okrajů

Druhý proud reformyzatím její autoři nechtějí tolik zdůrazňovat kvůli obavám, aby školskou veřejnost příliš nevyděsili. Jde v něm o to udělat v informatice místo a tlačit trénink uživatelských dovedností do ostatních předmětů. Vize je taková, že výuka se tím může plošně zmodernizovat a přiblížit světu dnešních dětí, pro něž jsou počítače a mobily přirozenou součástí života. Jeden z příkladů, který ale informatici v obavách z odmítavé reakce vlivnějších kolegů neradi sami uvádějí, je přimět češtináře k tomu, aby děti víc psaly na počítači a při tom se učily Word nebo jiný textový editor používat. Je zjevné, že místo někdejšího rýsování okrajů v sešitě je dnes spíš třeba umět správně zformátovat text v počítači, místo chytáků v diktátech by se v češtině teoreticky mohla uplatnit i počítačová kontrola pravopisu. Podobné je to s digitálními mapami v zeměpise nebo s Excelem v matematice.

„Nejde o to hodit něco na kolegy, abych já měl ve svojí hodině prostor na programování. Hlavní je, že i jejich výuka se může zlepšit,“ vysvětluje Lána, který kromě výuky informatiky působí na svojí škole i jako zástupce ředitele, takže si její chod dokázal přeskládat podle představ. S plošným rozvojem „digitální gramotnosti“ má učitelům pomoci další evropský projekt, který se začne testovat od ledna pod patronátem pražské pedagogické fakulty, včetně učebních materiálů a manuálů, podobně jako u Vaníčka a jeho nových osnov pro informatiku.

Ajťáci a rozvrhy

Reforma sice dostala na ministerstvu školství zelenou a v roce 2020 by se předělaná informatika měla stát součástí závazných vzdělávacích plánů, pořád ještě ale existuje řada míst, kde se přerod českého školství do digitálního věku může zadrhnout.

Jednou z nich je nedostatek kvalifikovaných učitelů. Informatiku už dnes učí ze 70 procent lidé bez aprobace, v učitelském sboru jde tedy často o nejvíc nedostatkovou profesi. I proto se v přípravách kladl tak velký důraz na vznik učebnic. K nim během roku ještě přibude metodický manuál, jak mají v hodinách nové informatiky postupovat ti, kteří by se chtěli přidat už během testovacího období. „Pracovní název je ,Nepropadejte panice‘,“ říká Růžičková s důrazem na to, že zadat školám něco shora a nechat je na realizaci změn samotné by těžko někam vedlo.

Dalším rizikem může být vybavení škol – od kvality počítačových sítí přes množství a stáří počítačů až po fakt, že na informatiku není v rozvrhu dost hodin. Dnešní minimum, tedy po jedné hodině na prvním a druhém stupni, bude pro novou náplň předmětu zcela jistě málo. Jde o hodně aktuální téma – o novém přídělu hodin má Národní ústav pro vzdělávání rozhodnout už letos, aby šlo pokročit s velkou revizí vzdělávacích programů ve všech předmětech. Růžičková jde do boje o hodiny s tím, že by bylo optimální, aby se informatika učila nepřetržitě od první až po devátou třídu. Háček je ale v tom, že týden není nafukovací a nároků je celá řada, od cizích jazyků přes tělocvik nebo dílny až po nové nápady, jako je třeba branná výchova.

Příklady z praxe ukazují, že víc hodin se do výuky vejde už dnes. Lána v Děčíně učí informatiku v šesti ročnících, osmáci a deváťáci si mohou přibrat ještě další tři hodiny týdně. „Je třeba učit efektivně. Pochybuju, že na stavbu květu v biologii opravdu potřebují tři hodiny,“ přemítá Lána, podle něhož po 14 letech příprav už nelze otálet: „Jestli chceme uspět v dnešním světě, tak to musíme zvládnout.“

Správná řešení příkladů z předchozí stránky: 1–D (V áčku je jen šest států, v béčku je „ostrovní“ stát, který má jen jednoho souseda, přitom v grafu z každého kolečka vedou aspoň dvě spojnice, a v céčku chybí stát se čtyřmi sousedy, přitom v grafu jsou dva.) 2–D (První bobr prodělal tři změny, druzí dva jen dvě, takže pili vodu. Jediná baňka, z které pili oba, je D.)
3–pět. (Stačí škrtat a zatrhávat ve správném sledu.)

Co se v úlohách procvičuje a jak to souvisí s informatikou: 1. Grafická abstrakce. Graf stručně vystihuje to, co mapa říká, program se v něm orientuje lépe než v mapě. 2. Logické uvažování. Děti musí z dostupných dat vyvodit nové informace. 
3. Pořádek při řazení pokynů. Při psaní programu je třeba dát pozor na sled podmínek.