Zaklapnu počítač a vyrážím. Napřed do školky pro dceru, to stíhám. Potom do školy pro syna a jeho kamaráda. Dneska to jde dobře, stíhám i školu. Rychle do baletu, s dcerou, hochům nezbývá nic jiného než se přidat k doprovodu. Jakžtakž ještě pořád stíháme a hurá, máme i parkování.
Parkovací aplikace nefunguje. Začínám se potit, slunko pálí, děti se nudí, hoši mi udílejí (báječné) rady a nějaký řidič (debil) na nás troubí. No nic, jdeme do baletu, pak rychle přeparkujeme.
V minišatně se kluci posadí a v první chvíli ocení diplomy („hele, i první místo dostali!“), mrňavé holčičky v růžových sukýnkách je vůbec neberou. Výborně. Tak šup šup, vyslíkat, oblíkat, botičky, mikča…
„Už jsme tady půl minuty,“ hlásí vyčítavě syn. Hm. Lovím trikot, sukýnku, sakryš, ty piškoty tu někde musejí být. „Minuta! Už jsme tady celou minutu! Mami!“ hlásí teď už dvojhlasý tlampač. Hlásí tak zřetelně, že ostatní matky začnou nepokrytě monitorovat situaci. Jo, legínky sundat taky, ponožky taky, ale ne, ty kalhotky si nech… vždyť to znáš.
„Mami, my už tady sedíme celou minutu a půl!!!“ Tatínek, který se snaží růžové holčičce sepnout culík, viditelně pookřeje. Já ne. Pot mi teče po zádech přesně do míst, která mi teď asi zrovna lezou z gatí. Nenenene. Snažím se hochy zchladit ledovým pohledem (nevidí mě) a upozornit je na to, že na ně většinou čekám kdykoli a kdekoli podstatně delší dobu. Ignorují mě. Mám dojem, že některé z matek mají škodolibou radost. Ta s brýlemi stiskne rty a odvrací pohled.
„Dvě minuty!“ zařvou těsně jeden po druhém. Tatínek se už dobře baví. Matky se dívají káravě. Lektorka pohoršeně. Já vím, já vím… Trikot máme, hurá, no jo, vlastně napřed punčošky, sakryš, tak teď už nestíhám…
„Dvě a půl! My, fakt už tady vopravdu sedíme DVĚ A PŮL MINUTY!!!“ Tatínek to nevydrží a zasměje se nahlas. Matka s brýlemi zvedá obočí. Já hochům vysvětluji, že už se začíná tančit a je třeba klid. Matka s notebookem si sundává sluchátka. „Tři minuty… tři minuty… tři minuty… tři minuty…“ Dva zaseknuté gramofony jsou víc než jeden zaseknutý gramofon. Matka s brýlemi se už asi pohoršeněji tvářit nemůže. Aha, ale jo, může.
Piškoty oba, konečně, máme je, teď mašličku, jasně, to víš, že jo… „Čtyři minuty, mami!!!“ Fajn, už jenom culík, to zvládám. Pusa a ahoj, užij si to… Matka s brýlemi mění pohled na vítězně výchovně opovržlivý. „Čtyři a půl!!!!“ Opět káravé zvednutí obočí, stažené koutky, panebože, ta ženská s brejlema je snad učitelka na základce. Asi mě za chvilku vyvolá. Pot mi kape už asi i z bot.
„Mami. Chápeš to? MY UŽ TADY SEDÍME PĚT MINUT!!!“ Sbírám rozházené svršky a časomíře dávám instrukce k jejich uložení. Tatínek se baví. Matka s notebookem cíleně prokrastinuje. Tuší, že na to má už jen asi tak půl minuty. Přibližně. O matku s brejlema se bojím i zavadit pohledem. Dala by mi poznámku.
„Pět a půl minuty. To není možný. Jsme tady VOPRAVDU PĚT A PŮL MINUTY!!!“ Poděkuji za informaci, hodím je za dveře a oznámím, že jim to teď budu stopovat já. Přes zavřené dveře slyším, jak se tatínek směje.
Poklusem je naženu do jejich kroužku. Jejich vedoucí má zpoždění. Chce se mi vyřvávat po půlminutách a ovládnout se mě stojí většinu zbývajících sil. Utíkám do baletu a dochází mi, že jsem zapomněla přeparkovat. Tatínek vítá růžovou holčičku a nesnaží se skrýt zklamání, že dceru vyzvedávám sama.
Už jen dvakrát! Jak já se těším na konec školního roku! A od září si to zorganizuju opravdu, ale opravdu úplně jinak!
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
