Apatie stárnoucího impéria

Při loňské cestě do Saúdské Arábie vyslovil prezident Biden energické prohlášení o americké politice na Blízkém východě: „Neodejdeme a nevytvoříme vakuum, které by zaplnila Čína, Rusko nebo Írán.“ Nedávné sblížení Saúdské Arábie s Íránem zprostředkované Čínou však ukazuje, že právě to se stalo. Obnovení vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií není samo o sobě žádnou epochální událostí; vztahy přerušily tyto země před pouhými sedmi lety. Toto oznámení však odhalilo hluboce zakořeněnou vadu americké zahraniční politiky, která se v posledních letech ještě zhoršila.

V roce 1995 napsal německý novinář a učenec Josef Joffe esej, v němž popsal dvě cesty celkové americké strategie po studené válce. Označil je slovy „britská“ a „bismarckovská“. Ta první spočívala v napodobení Británie v jejím tradičním přístupu ke geopolitice budováním aliancí proti všem nastupujícím mocnostem, jež se zdají být hegemonické, ale jinak se neangažují. Joffe tvrdil, že tato strategie „rovnováhy sil“ by byla pro Ameriku jako pro dominantní mocnost a základní pilíř mezinárodního řádu nepoužitelná. Namísto toho doporučil strategii zprostředkovatele. Vycházel přitom z Bismarcka, velkého pruského státníka, jenž na konci 19. století sjednotil Německo a učinil z něj přední evropskou velmoc.

Bismarck slavnými slovy zobrazil ideální situaci pro Německo. „Není to získávání území, ale celková politická situace, v níž nás všechny mocnosti s výjimkou Francie potřebují a v uzavírání koalic zaměřených proti nám jim brání jejich vzájemné vztahy.“ Související doktrína se německy nazývá „Kissinger Diktat“ – nikoli podle Henryho Kissingera, ale podle lázeňského města Bad Kissingenu, kde ji Bismarck kodifikoval. Pozoruhodným příkladem historické ozvěny byl přitom největší Kissingerův diplomatický triumf o sto let později, založený na stejné myšlence. Kissinger se snažil otevřít Číně a současně usiloval o zmírnění napětí se Sovětským svazem. Nakonec se mu podařilo vytvořit lepší vztahy s Pekingem a Moskvou, než měly spolu navzájem.