Dopisy

Klasici na převýchově

Respekt 20/2023

Jako literárního historika a dlouholetého nakladatelského redaktora mě zaujal článek Jiřího Soboty o přepisování starších literárních děl. Jsem rád, že se tématem zabýváte, protože v takové debatě se formuje náš budoucí vztah k literatuře či k umění a ke kultuře obecně. Jedna důležitá perspektiva však v textu podle mého názoru chybí.

Za snahami čistit klasiky od nánosů dobových stereo- typů stojí představa – literární teorií dávno překonaná –, že v uměleckých dílech lze oddělovat formu od obsahu. Že existuje nějaký „nevinný“ obsah, který je vyjádřen „špatnými“ výrazy či slovy a že lze tato slova „opravovat“, aniž by bylo zasaženo jádro sdělení. Že takový přístup nefunguje, ukazuje nejen v článku zmiňovaný případ úprav v Honzíkově cestě (což je kniha o kolektivizaci venkova). Detektivní rébusy Agathy Christie idealizují „starou dobrou Anglii“, která je ve skutečnosti plná nesnesitelných třídních rozporů (všimněte si, s jakou oddaností tam služebnictvo pracuje jen za byt a stravu). Bondovky zase vznikaly na pozadí studené války a jsou prodchnuty britským imperiálním patosem. Literatura nese dobový kontext a ideologii, které má zakódovány hluboko ve své struktuře. Což ovšem nijak neomezuje vznik více či méně zdařilých parafrází; ty však nelze s původními předlohami zaměňovat. Plevův „komunistický“ Robinson z roku 1956 je jiný text než „koloniální“ Robinson Defoeův ze začátku 18. století.