Finsko je šampionem při potírání dezinformací, ačkoli proti nim vyloženě nebojuje. Jak je to možné?

Finsko trochu připomíná legendární bratry Pospíšilovy. Tak jako tahle bratrská dvojice každým rokem pravidelně končila na prvním místě mistrovství světa v kolové, podivném sportu spojujícím fotbal s cyklistikou, tak je severská země pravidelným šampionem v jiné, také velice specifické dovednosti: odolnosti vůči dezinformacím. Nadace Open Society od roku 2017 zveřejňuje mezinárodní srovnání úrovně mediální gramotnosti a Finsko bylo zatím pokaždé první. S pohodlným náskokem před Nory, Dány a dalšími. Do Helsinek proto cestují zvídaví novináři i vládní delegace z jiných zemí a hledají onen svatý grál internetové éry. 

Když se do hledání pustil přímo na místě Respekt, zjistil kouzelný detail: kořeny finského úspěchu sahají za polární kruh. Konkrétně na Laponskou univerzitu v Rovaniemi, kde se zhruba před třiceti lety tým finských pedagogů začal vědecky zabývat mediálním vzděláváním. Jejich poznatky se staly součástí vzdělání dalších generací finských učitelů a následně prosakovaly do školních lavic. Jeden z členů týmu, Leo Pekkala, nastoupil v roce 2012 do čela nově zřízeného státního úřadu, kterému zákon ukládá péči o mediální gramotnost. K Laponsku má pedagog Pekkala stále vřelý vztah, většinu pracovního týdne tam tráví na home officu. Na daleký promrzlý sever se ostatně zamýšlí vydat hned po našem setkání v hotelovém baru poblíž helsinského nádraží.

„Vyloženě potírání dezinformací pro nás není prioritou. Nemá velký smysl uvádět konkrétní lži na pravou míru,“ říká přeborník boje proti dezinformacím trochu překvapivě. Konspiračním teoriím věří jen velmi malá menšina Finů. A ti nedůvěřují státu, a proto je prakticky nemožné, aby je zástupci toho samého státu přesvědčili o opaku. „V jádru našeho přístupu je něco jiného,“ přibližuje Leo Pekkala finské tajemství. „Podpořit a posílit většinu společnosti a její mediální gramotnost.“ Vysoká odolnost vůči dezinformacím je podle Pekkaly výsledkem spojení mediálního vzdělávání a výuky, která klade důraz na co nejlepší porozumění demokratickým hodnotám, společnosti, politice a světu.

Tato práce začíná už ve školce. „Tříleté či čtyřleté děti se třeba učí točit příběhy na mobil, klidně jen půlminutová videa. Ve škole pak žáci sami vytvářejí novinové články nebo televizní šoty,“ říká Pekkala. „Odmala se díky tomu učí, že za každým příběhem stojí konkrétní lidé. Vždy sledují nějaký cíl a vybírají a publiku nabízejí jen část reality a část faktů.“ Na základních a středních školách se mediální výuka neučí v rámci konkrétního předmětu – má prostupovat vším, ideálně i matematikou či tělocvikem. Neexistují přísné osnovy, úřad Lea Pekkaly jen učitelům poskytuje materiály s různými nápady. „Když jako novinář půjdete u nás do nějaké školy, tak si musíte být vědomi toho, že hned na sousední škole o pár ulic dál vypadá výuka jinak,“ říká. Dlouhodobým pilířem finského školství je důraz na náročnou průpravu učitelů, kteří poté dostávají ve své práci spoustu svobody.

Jaké jsou vaše zdroje? 

Dvě hodiny jízdy vlakem na sever z Helsinek leží Tampere, půl hodiny tramvají pak z tamního nádraží trvá cesta do panelákového sídliště Hervanta. Učitelé z Ahvenisjärven koulu, jak se tamní škola ve finštině jmenuje, se byli ochotni podělit o své zkušenosti s mediální výukou. Hledal jsem zcela průměrnou finskou školu a brzy po příjezdu slyším, že tato škola v jednom směru úplně průměrná není: je tu na finské poměry velmi vysoký, více než 40procentní podíl žáků z přistěhovaleckých rodin.