Ovlivňují dětské zdraví mobily?

Dnes a denně v přímém přenosu sledujeme, že pro současné děti jsou chytré telefony cosi jako součást těla. A stále více řešíme, jestli v tomhle digitálním dětství a dospívání převažují pozitiva, nebo rizika. Do cyklících se argumentů pro a proti hodil na konci března granát americký sociální psycholog Jonathan Haidt: ve své nejnovější knize dal do souvislosti rostoucí duševní problémy nejmladší generace právě s technologickou revolucí posledních patnácti let a obecně se zužujícím se prostorem pro dětství založené na „volné hře“. V západním světě kniha vyvolala bouřlivé reakce. Haidt je mnohdy nahlížen jako vypjatý alarmista, který si nedělá hlavu s důkazy pro svoje závěry. Jiní ho ale vnímají jako důležitý hlas upozorňující na rostoucí krizi, jehož čtyři doporučení (viz grafika) je nutné brát zcela vážně. Jak se tedy s jeho naléhavým varováním vyrovnávají ti, kdo dětský digitální život řeší v každodenní praxi?

Do dvanácti všichni 

Opakované údery do dveří knihovny by nejspíš mnoha ředitelům základní školy na klidu nepřidaly. Jiří Hokeš se ale jen spokojeně usměje. „Děti hrají ping-pong,“ vysvětlí lakonicky a při odchodu z knihovny v prvním patře ScioŠkoly na pražském Chodově skutečně natrefíme na partu osmáků, jak s pálkami prohánějí plastový míček. Na škole mají ještě jeden klasický pingpongový stůl, tenhle je menší a je vyrobený ze zesíleného kartonu. Ředitel má radost, že kluci i holky o přestávce hrají stolní tenis i proto, že ještě před pár lety by dělali něco úplně jiného.

Škola existuje devátým rokem a na jejím fungování lze výstižně ukázat, jak se v posledních letech proměňoval vztah dětí a teenagerů k technologiím. A nakonec i pohled dospělých, protože ani oni nemají jasný názor na to, jak na probíhající revoluci reagovat. V roce 2015 ještě nebylo běžné, aby zejména menší děti měly vlastní smartphony. I tak však byly lákavé natolik, že se o přestávkách sdružovaly kolem spolužáků, na jejichž telefonech šlo hrát hry nebo si pustit video. „Viděli jsme hloučky dětí nalepené u jednoho mobilu,“ říká Hokeš. „Povídaly si u toho, takže jsme to vnímali jako nástroj socializace. A zároveň jsme právě založili školu, která má jako jednu ze zásad svobodu. Představa, že budeme vymýšlet nějaká pravidla kolem mobilů, nám tehdy přišla dost restriktivní.“ 

 Posun nastal o pár let později. Dnes už má dotykový telefon s rychlým internetem většina dětí na prvním stupni, na druhém víceméně všechny. Ve výzkumu mezi rodiči, který škola provedla v rámci besedy o mobilních zařízeních v prosinci 2022 a v němž jich odpovědělo pětapadesát, pořídila třetina rodičů dítěti dotykový telefon (nebo tablet) před jejich sedmými narozeninami. Třicet procent kolem osmého a devátého roku a dalších třicet procent mezi desátým a jedenáctým rokem. Až po dosažení dvanáctých narozenin telefon dostaly děti pouze pěti procent respondentů. 

A ukazuje to také rychlý novinářský průzkum mezi rodiči z různých koutů Česka a různého socioekonomického zázemí. Některé děti už dnes dostanou telefon – nebo spíše zmíněný tablet – do rukou kolem dvou tří let. Další s ním jdou do první třídy, častým předělem je také přechod z prvního na druhý stupeň. Do teenagerských let se bez dotykového telefonu dopracují obvykle děti lidí, kteří mají z různých důvodů z probíhající technologické revoluce zvýšené obavy. „Dlouho jsme odolávali. Až do covidu,“ říká Jan Dušek, který pracuje v kroměřížské nemocnici jako specialista na marketing a je otcem sedmnáctiletého Vojty a čtrnáctileté Terezy. Případně jde o děti a dospívající, kteří tráví hodně času v prostředí, kde nejsou telefony tolik rozšířené, třeba ve skautu. A podobný pohyb, jaký pozorovali na ScioŠkole, sledují rodiče, kteří mají více dětí. „Každé další dítě v pořadí dostalo chytrý telefon dřív než to předchozí,“ říká lingvistka a středoškolská učitelka Jana Šindlerová, která má tři děti ve věku od osmi do patnácti let. S tím, jak telefonů mezi dětmi přibývalo, se z chybějícího „stroje“ stal obávaný znak sociálního vyčlenění. 

Výchova odolného uživatele

Poté co telefon dostaly do ruky víceméně všechny děti, si ve ScioŠkole vcelku rychle všimli výrazných změn. Zatímco dříve se o přestávkách děti družily, najednou trávily čas o přestávkách samy ponořené ve vlastním digitálním světě. To, co se může zdát některým učitelům jako sen o klidné přestávce, tady vnímali s určitým znepokojením. „Z nástroje socializace se stal nástroj individualizace. Najednou spolu moc nemluvily a uzavíraly se do sebe,“ říká ředitel Hokeš.